Pseudogotická hřbitovní kaple z doby před rokem 1877 stávala na bývalém hřbitově při pravé straně silnice na Karlovy Vary jihozápadně od obce Sedlec (Zettlitz). Po zrušení hřbitova někdy ve druhé polovině 20. století byla kaple zbořena.

Objekt: pseudogotická kaple
Typologie: sakrální stavby
Kategorie: architektonické památky

Obec: Sedlec (Zettlitz)
Okres: Karlovy Vary
Poloha: na bývalém hřbitově jihozápadně od obce
GPS: 50°14’34.907″N, 12°51’40.865″E

Období vzniku: před rokem 1877
Architekt: neznámý
Období devastace: 2. polovina 20. století
Stav: zaniklá

Historie objektu:

Původní obezděný hřbitov se rozkládal kolem poutního kostela sv. Anny uprostřed obce Sedlec (Zettlitz). V roce 1836 byl však hřbitov z nedostatku místa zrušen a nově založen při pravé straně silnice na Karlovy Vary jihozápadně od obce. V době po polovině 19. století, jistě však před rokem 1877, byla v jihozápadním rohu nového hřbitova postavena pseudogotická hřbitovní kaple. Kaple jistě plnila rovněž funkci márnice. Po rozšíření pohřebního prostoru se kaple ocitla uprostřed hřbitova. Někdy během druhé poloviny 20. století byl nakonec sedlecký hřbitov zrušen, hřbitovní kaple zbořena a náhrobní kameny odstraněny.

Popis objektu:

Pseudogotická kaple s rovným závěrem na obdélném půdorysu krytá šindelovou sedlovou střechou. Vstupní průčelí kaple s obdélným vchodem bývalo završeno trojúhelníkovým štítem, zakončeným na konzolách vynesenou hranolovou sloupkovou zvoničkou s jehlancovou stříškou. Vnější stěny kaple bývaly hladké, zdobené obloučkovým vlysem pod střechou.

hřbitovní kaple v Sedleci na fotografii z počátku 20. století

pseudogotická kaple na sedleckém hřbitově v roce 1936

Částečně přestavěný objekt mladší přemilovické renesanční tvrze z první poloviny 16. století zaujímá východní křídlo bývalého poplužního dvora Přemilovice (Premlowitz) asi kilometr severozápadně od obce Sedlec (Zettlitz). Nové panské sídlo nahradilo dnes již zaniklou původní vodní gotickou tvrz ze 14. století, ležící v prostoru rybníku v sousedství dvora. Objekt mladší přemilovické tvrze dnes není objekt spolu s přilehlým jižním křídlem prakticky využíván a postupně chátrá.

Objekt: renesanční tvrz
Typologie: panská sídla
Kategorie: architektonické památky

Obec: Přemilovice (Premlowitz)
Okres: Karlovy Vary
Poloha: v areálu bývalého poplužního dvora
GPS: 50°14’56.295″N, 12°51’18.483″E

Období vzniku: 1. polovina 16. století
První písemná zmínka: 4. dubna 1568
Stav: zachovalá, částečně přestavěná
Přístupnost: nepřístupná

Historie objektu:

Patrně již někdy během první poloviny 16. století byla přímo v areálu poplužního dvora, pozůstatku zaniklé vsi Přemilovice (Premlowitz), vystavěna nová renesanční tvrz, která nahradila starší vodní gotickou tvrz, ležící v prostoru rybníku v sousedství dvora.

První písemná zmínka o nové tvrzi, pochází ze dne 4. dubna 1568, kdy obdržel Hans ze Steinbachu na Přemilovicích lenní list na určitý majetek, totiž na „sídlo v Přemilovicích s polmi, lukami, platy, rybníky, sádkami společně se třemi poddanskými dvory v Sedlci, dále ves Čankov s osmi osedlými“ a veškerým příslušenstvím. Jistý Hans ze Steinbachu později sloužil jako falckrabský správce ve Waldmünchenu, zda se jednalo o držitele Přemilovic, nebo šlo o různé členy rodu rytířů ze Steinbachu, z nichž jeden mohl být synem Hanse, Jana, který zde seděl v letech 1523-1525, však není známo.

Dne 14. dubna 1579 psala městská rada Karlových Varů list městské radě do Lokte, že karlovarští poddaní vzali z lesa, domněle na příkaz „starého pana Leinpacha“, devět for dřeva. Karlovarští radní se proto obrátili přímo na pana Leinpacha „auf Bremlawitz“ se žádostí o vysvětlení celé záležitosti, ale doposud od něho nedostali odpověď. Protože jsou však plně rozhodnuti zajistit bezpečnost vlastních poddaných proti zvůli okolní šlechty, hledají pomoc právě u Loketských měšťanů. Již 16. dubna 1579 odpověděla loketská rada Karlovarským, ty však doručená odpověď zřejmě neuspokojila. Loketští totiž pouze potvrdili příjem listu, ovšem nebyli schopni cokoliv učinit v jejich prospěch, neboť členové rady se nesešli v dostatečném počtu. Dne 26. dubna 1579 psali Karlovarští do Lokte o dalším případu útisku poddaných ve vsi Rosnice. Dne 28. dubna 1579 starý pan Hans ze Steinbachu na Přemilovicích odpověděl karlovarské radě na její list. Vysvětloval v něm, že odvezl ne devět, ale sedm fůr dřeva, a to se svými poddanými, kteří tak učinili na příkaz jeho syna Georga. Pře následně pokračovala až do srpna roku 1580, její výsledek bohužel neznáme.

V rozsudku komorního soudu z roku 1601 se hovoří o Jáchymovi z Jonu „na Ottowiczych a Bremlbiczych“, který statek Přemilovice získal někdy v této době, snad roku 1600, a připojil jej ke statku Otovice. Od té doby byly oba statky spojeny osobou jednoho majitele, takže až do roku 1675 tvořili jeden malý rytířský statek. Funkci panského sídla poté převzalo pohodlnější sídlo v Otovicích a majitelé se psali ve většině úředních záležitostí s predikátem „na Otovicích“.

Přemilovické sídlo poté ztratilo svou správní a rezidenční funkci a poplužní dvůr včetně tvrze byl nadále využíván výhradně k hospodářským účelům. Panské sídlo tak bylo degradováno na pouhou správní budovu dvora, v níž nadále úřadoval pouze vrchnostenský správce s pomocníky.

Roku 1634 byl prováděn odhad a sepisován inventář otovického statku. V souvislosti s touto prací komisaři prohlédli rovněž poplužní dvůr v Přemilovicích. V obytné budově tehdy nelezli starý bílý stůl, lavici, troje železná kamna a další jednoduché vybavení. V roce 1640 byl pořízen seznam bývalých manství, převedených mezi svobodná, „zpupná“ zboží a tedy teprve toho roku přestaly být Otovice a Přemilovice loketskými lény. Roku 1656 vystupoval syn Alžběty Maxmiliány ze Steindorfu jako Hans Heinrich von Groppau na Otovicích a Přemilovicích jako svědek při prodeji statku Kfely.

V roce 1675 prodali tehdejší majitelé otovického panství Vilém von Plackenheim a Marie Eleonora von Groppau prodali, pro finanční těžkosti, komisionelně statky Otovice a Přemilovice s poplužním dvorem Mezirolí, přesněji „s oběma rytířskými sídly a poplužními dvory a dvorem Mezirolí, k tomu přináležejícím hovězím a ovčím dobytkem, prasaty a drůbeží, s veškerým domácím nářadím, rovněž se senem a otavou, se zásobou ve stodolách, ve sladovně a na půdách, s tamtéž příslušejícím pivovarem a sladovnou,… a káděmi, ovčínem, beraním dvorem a zařízením, s polmi, loukami, lesy,….také se sádkou, ovocnou a kuchyňskou (kořennou) zahradou a chmelnicí, mlýnem a pilou a třemi svobodnými krčmami … a také s patronátem neboli kolaturou ke kostelu v Sedlci, cínovým dílem v Mezirolí“ a dalším příslušenstvím za sumu 35 000 zlatých vysoce postavenému kupujícímu, panu Juliovi Františkovi, knížeti saskému, který připojil zdejší zboží natrvalo k rozsáhlému ostrovskému panství.

Někdy po roce 1690 došlo k opravě objektu bývalé renesanční tvrze v areálu poplužního dvora. Zdejší dvůr je velmi dobře zachycen v Josefském vojenském mapování z let 1764-1767. Čtyřkřídlé založení bezprostředně sousedilo se dvěma rybníky obklopujícími jej od severu, západu a jihu, další velký rybník ležel nedaleko od východního křídla. V přiloženém popisu se píše: „Přemilovice. Tamtéž je o samotě stojící starý a malý vrchnostenský zámek, z větší částí téměř zaniklý, pročež je obýván pouze jedním vrchnostenským úředníkem, s poplužním dvorem …, tamtéž se nacházejí rybníky, jako např. Zámecký rybník, které mají všechny dobrou vodu“.

Katastrální mapa z roku 1842 zachycuje přibližně čtyřkřídlý poplužní dvůr, který však leží tentokrát o samotě a menší rybníček a velký rybník se rozkládají východně od něho. Znamená to, že během druhé půle 18. či počátkem 19. století došlo k vypuštění či vysušení a rekultivaci obou starších rybníků, severnější pravděpodobně zcela zanikl, jižnější byl tehdy pouze vypuštěný. Východní křídla dvora, původní renesanční tvrz, stávalo tehdy o samotě a nebylo spojeno s jinou budovou dvora.

V době před rokem 1989 sloužila budova bývalé tvrze k provozním účelům státního statku. Dnes není objekt bývalé tvrze čp. 21 spolu s přilehlým jižním křídlem prakticky využíván a postupně chátrá.

Popis objektu:

Konstrukce mladší tvrze zaujímají celé východní křídlo bývalého poplužního dvora. Původně poměrně mohutná a rozsáhlá patrová budova na obdélném půdorysu o rozměrech přibližně 27 x 11,5 metru. Budova bývalé tvrze je dnes kryta novější vysokou sedlovou střechou, druh původního zastřešení však není znám. Ze starších konstrukcí tvrze se dochovalo kromě obvodového zdiva prakticky celé přízemí. Patro tvrze, obdobně jako její zevnějšek, později zcela podlehlo úpravám. Neznámo kdy, došlo ke zpevnění východní obvodové zdi budovy opěrnými pilíři při obou nárožích. K severovýchodnímu nároží se přikládá novější přístavek se sociálním zařízením, navazující na šatny.

Do budovy se vstupovalo vchodem přímo ze dvora do nástupní místnosti se schodištěm do patra a celou řadou dalších dveří. Po levé straně mázhauzu se nacházejí dveře do dvou místností, situovaných v severní části budovy. Dnes jsou však spojeny v jednu velkou prostoru, sloužící v poslední době jako šatna. Během této úpravy byly zničeny všechny starší artefakty včetně klenby, takže dnes ji kryje nový plochý strop. Místnost za mázhauzem si však dochovala původní valenou klenbu s částečně zazděným okénkem.

Z mázhauzu se dříve vstupovalo rovněž do místnosti vpravo, tj. v jižní části budovy. Do této části však dnes vedou nové dveře opět přímo ze dvora, za kterými se rozkládají čtyři místnosti, jejichž podlaha je položena oproti úrovni terénu nádvoří o několik decimetrů níže. Tyto místnosti jsou přístupné po několika novějších schůdcích. Všechny jsou zaklenuté valenou klenbou s vysokými čely. Dnes tyto prostory slouží jako kotelna, sklad uhlí a zeleniny.

Přímo k budově bývalé tvrze se v jižní části připojuje jižní křídlo dvora, skrývající v sobě zajímavé konstrukce ze 17. až 19. století. Statika jižního křídla je silně narušena spodní vodou. Jižní obvodová zeď se z velké části již sesula, zbytek traktu je v havarijním stavu a hrozí celkovým zřícením.

areál poplužního dvora Přemilovice na počátku 20. století

areál poplužního dvora Přemilovice v zimě roku 1938

objekt renesanční tvrze v bývalém dvoře - duben 2011

východní křídlo s konstrukcemi mladší tvrze - duben 2011

objekt renesanční tvrze v bývalém dvoře - duben 2011

areál bývalého poplužního dvora Přemilovice - duben 2011

rozpadlé jižní křídlo bývalého poplužního dvora - duben 2011

rozpadlé jižní křídlo bývalého poplužního dvora - duben 2011

jižní průčelí bývalého poplužního dvora - duben 2011

použitá literatura:

Karel, T.-Knoll, V.-Krčmář, L. 2009 : Panská sídla západních Čech – Karlovarsko, České Budějovice, 141/142
Kolektiv 1985 : Hrady, zámky a tvrze v Čechách , na Moravě a ve Slezsku IV. Západní Čechy, Praha, 275
Úlovec, J. 1995 : Bývalá panská sídla v Přemilovicích, Otovicích a Dalovicích, III. Historický sborník Karlovarska, Karlovy Vary, 24/30
Úlovec, J. 2005 : Ohrožené hrady, zámky a tvrze Čech, 2. díl [N-Ž], Praha, 281/285

Památník osvobození nechala zřídit v roce 1946 místní osvětová rada v parčíku při východním průčelí kostela sv. Anny na návsi uprostřed obce Sedlec (Zettlitz). Slavnostní odhalení památníku proběhlo v neděli 28. července 1946 za hojné účasti občanů Sedlece v rámci znovuobnovené Anenské pouti. Posvěcení památníku vykonal arcibiskup pražský a primas český Josef Beran.

Objekt: kamenný pomník
Typologie: pomníky a památníky
Kategorie: architektonické památky

Obec: Sedlec (Zettlitz)
Okres: Karlovy Vary
Poloha: u východního průčelí kostela sv. Anny na návsi uprostřed od obce
GPS: 50°14’44.674″N, 12°51’40.453″E

Období vzniku: 1946
Architekt: neznámý
Slavnostní odhalení: 28. července 1946
Stav: zachovalý
Přístupnost: volně přístupný

Historie objektu:

Památník osvobození nechala zřídit v roce 1946 místní osvětová rada v sousedství barokního sloupu se sochou Panny Marie v parčíku při východním průčelí kostela sv. Anny na návsi uprostřed obce Sedlec (Zettlitz). Náklady na zhotovení pomníku ve výši 18.000,- Kčs uhradil MNV. Slavnostní odhalení památníku proběhlo v neděli 28. července 1946 za hojné účasti občanů Sedlece v rámci znovuobnovené Anenské pouti. Posvěcení památníku vykonal arcibiskup pražský a primas český msgre. dr. Josef Beran.

V neděli 4. května 1947 se u památníku konala pietní vzpomínka na padlé hrdiny v rámci oslav 2. výročí osvobození. Dne 27. července 1947 během Anenské pouti posvětil arcibiskup Josef Beran přenesenou prsť z významných míst druhé světové války – Terezína, Českého Malína, koncentračního tábora Mauthausenu a od Dukly, která byla následně vložena do schránky na pomníku. Slavnostní projev tehdy pronesl generál Hobra z Karlových Varů.

Popis objektu:

Pomník tvoří hrubě opracovaný kvádrový kamenný blok postavený na výšku. Ve výklenku na přední straně kamene je osazena černá obdélná nápisová pamětní deska s nápisem: „PAMÁTNÍK OSVOBOZENÍ 9. 5. 1945“ a textem českého spisovatele a filozofa Jana Amose Komenského: „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcích Tvých Tobě se zase navrátí, o lide český! J. A. Komenský“. Pod deskou je vysekaná malá schránka s dřevěným rámečkem, určená původně patrně k uložení prsti z významných míst druhé světové války. Základnu pomníku tvoří hrubě opracovaný kvádrový kamenný sokl.

Prostor kolem pomníku je osázen stromky a keři a vydlážděn, uzavřen je dřevěným plůtkem s vrátky.

slavnostní odhalení památníku v Sedleci dne 28. 7. 1946

odhalení památníku dne 28. července 1946

odhalení památníku dne 28. července 1946

kladení věnců dne 28. července 1946

odhalení památníku osvobození dne 28. července 1946

pionýři u památníku osvobození ve 2. polovině 20. století

památník v době kolem roku 1970

památník osvobození na návsi v Sedleci - říjen 2010

památník osvobození v Sedleci - říjen 2010

přední strana kamenného pomníku - říjen 2010

památník osvobození v Sedleci - duben 2011

zadní strana kamenného pomníku - říjen 2010

památník osvobození v Sedleci - říjen 2010

Použitá literatura:

Wieser, S. 2009 : Pomníky padlých ve válkách, zejména v té první světové válce, 94, XVIII. Historický seminář Karla Nejdla, Karlovy Vary, 89/99

Žulové skalní město, nazývané Svatošské skály, je tvořeno skalními věžemi s charakteristickou blokovou odlučností na levém břehu řeky Ohře v hlubokém údolí při cestě z Doubí do Lokte na jihovýchodním okraji katastru obce Hory (Horn). V první polovině 19. století se staly bizarní skalní útvary v romantickém údolí oblíbeným výletním cílem karlovarských lázeňských hostů. V roce 1933 bylo skalní město pro svou jedinečnost vyhlášeno chráněným přírodním výtvorem a roku 2007 uznáno národní přírodní památkou Jan Svatoš.

Lokalita: žulové skalní město
Druh ochrany: národní přírodní památka
Typologie: chráněná území
Kategorie: přírodní zajímavosti

Obec: Hory (Horn)
Okres: Karlovy Vary
Poloha: na levém břehu řeky Ohře na jihovýchodním okraji katastru obce
GPS: 50°11’36.104″N, 12°48’51.267″E

Datum vyhlášení: 31. prosince 1933
Výměra: 2,01 ha
Nadmořská výška: 380 – 430 m n. m.
Přístupnost: volně přístupné

Historie lokality:

Žulové skalní město bylo vytvořeno řekou Ohří, která v oblasti mezi Loktem a Doubím v Hornoslavkovské vrchovině prorvala karlovarský žulový masív hlubokým kaňonem. Na levém, nárazovém břehu vytvořila řeka vysoké žulové stěny. Vlivem postupného zvětrávání, větrné a dešťové eroze, odnosu a obrusu granitových bloků vodním tokem i erozivním působením mrazu byly skalní skupiny rozpukány v mohutné skalní pilíře, hranoly a jehlany podle složitého systému trhlin a puklin.

V první polovině 19. století se staly bizarní skalní útvary v romantickém údolí místy peřejnaté řeky, nazývané na základě několika místních pověstí o zkamenělém svatebním průvodu Svatošské skály (Hans Heiling Felsen), oblíbeným výletním cílem karlovarských lázeňských hostů. Naproti skalám stával malý výletní hostinec, kam zajížděly z Doubí a Karlových Varů fiakry. U hostince se mohli výletníci projet na lodičkách.

V době romantismu inspiroval přírodní výtvor opředený pověstmi řadu umělců, mj. Johanna Wolfganga Goetha, V. Mrštíka, Heinricha Marschnera, Theodora Körnera, Christiana Heinricha Spiesse, E. A. Mužíka k literárnímu či dramatickému ztvárnění. Návštěva skal inspirovala zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda, který napsal pojednání Sen o Svatošských skalách, Jindřich Marschner použil motivu pověsti ve své nejznámější opeře Hans Heiling. Pověst se objevila i v knize pohádek bratří Grimmů.

Dne 31. prosince 1933 bylo skalní město pro svou jedinečnost vyhlášeno chráněným přírodním výtvorem. Spolu s Kladskými rašelinami se staly prvními chráněnými přírodními památkami na Karlovarsku. V roce 1974 byly Svatošské skály zařazeny do nově vzniklé Chráněné krajinné oblasti Slavkovský les. Dne 11. června 2007 byly nakonec Svatošské skály vyhlášeny Národní přírodní památkou Jan Svatoš. V roce 2009 byly skalní útvary za pomoci horolezců podrobeny kompletnímu čištění a vysekání náletových dřevin.

Svatošské skály nabízejí ideální podmínky pro horolezectví s cestami klasifikace 4 až 8+ a jsou nejoblíbenější lezeckou oblastí na Karlovarsku. Skalní město leží na cyklostezce z Karlových Varů do Lokte, po které prochází páteřní cyklotrasa č. 204. Lokalita je přístupná pouze pěší, cyklo a vodní turistikou. Turisticky značené stezky vycházejí z Lokte, Doubí u Karlových Varů a Cihelny. Národní přírodní památka je součástí naučné stezky Doubí – Svatošské skály.

Jedna z pověstí o Janu Svatošovi:

V dobách, kdy Loketsku ještě vládli Vohburgové, našel chudý sedlák při cestě za robotou na loketský hrad, v místech dnešního Horního Slavkova, mezi dvěma kameny plačícího novorozeného chlapce. Plný soucitu vzal dítě sebou. Na hradě předstoupil před markraběnku Janu a řekl jí: „Při vstupu na hrad je zvykem přinést nějaký dar. Cestou na Loket jsem našel toto dítě a předávám Vám je jako dar. Přijměte je prosím s láskou a opatrujte je lépe, než činila jeho matka.“ Markraběnce se řeč líbila, hocha se ujala a dala jej pokřtít jménem Jan. Po svém nálezci dostal příjmení Svatoš.

Pod ochranou urozené pěstounky dospěl Jan v hezkého jinocha, jenž nalézal ve vědách daleko větší zalíbení než v rytířských turnajích. Miloval samotu, stále se toulal v lesích a jeho mysl prahnula po poznání podstaty všech věcí.

Jednou seděl zamyšleně na břehu řeky Ohře a hleděl do jejích tmavých vln, když vtom se z nich před ním vynořila víla tak krásná a líbezná, že Janovy oči viděly jen ji a okolní svět pro něj přestal existovat. Víla k němu promluvila: „Drahý, znám tvého srdce bol, toužíš po ovládnutí světa kouzel. Naučím tě vše, po čem prahneš – ale jen za té podmínky, že se nikdy nezaslíbíš jiné ženě!“

Svatoš, očarovaný krásou vodní víly a nadějí, že může dosáhnout splnění svých přání, podivnou nabídku bez rozmýšlení přijal. Víla dodržela slovo a zasvětila Jana do nejhlubších tajů skrytých nauk a učinila jej velmi šťastným.

Uběhlo několik let. Na svých cestách světem poznal Svatoš hezké děvče a ze srdce si je zamiloval. Slib, který dal vodní víle, jej začal tížit jako kámen. Spoléhaje na znalost kouzelných praktik, jimiž doufal zlomit moc nadpřirozené moci, rozhodl se Svatoš pro milované děvče a uspořádal velkolepou svatbu. Již stál svatební průvod před oltářem, již chtěla šťastná dvojice říci své ano – když tu náhle se z rozbouřených vln Ohře vynořila rozezlená víla a kletbou proměnila celý svatební průvod v kámen: kněze, oba milence, svatební hosty, hudebníky a svatební povoz.

Popis lokality:

Předměty ochrany Národní přírodní památky Jan Svatoš jsou geomorfologicky ojedinělé žulové skalní útvary, dosahující výšky až 50 m, s charakteristickou blokovou odlučností, vytvořené v hlubokém údolí místy peřejnaté řeky. Lokalita, chránící bizardní skalní útvary s fragmenty původních borů s výskytem vzácných a ohrožených druhů rostlin, má výměru 2,01 ha.

Geologie:

Základním morfologickým tvarem jsou příkré erozní svahy, vzniklé činností řeky při zahlubování údolí. Jejich sklon se nejčastěji pohybuje okolo 40-50°. Z jejich povrchu vystupují skalní útvary v podobě jehlanů a věží, připomínající proslulá pískovcová skalní města.

Skalní útvary na levém břehu údolí Ohře, tvořené loketskou žulou, náležejí ke starší intruzivní variské fázi („horské žuly“). Jedná se o porfyrickou biotitickou žulu s až 10 cm velkými krystaly ortoklasu (karlovarská dvojčata), které v okolí vyvětrávají z horniny. V žulách jsou občas křemenné a křemen-rohovcové (jaspis) žilky. Žula zde vykazuje charakteristickou blokovou odlučnost podle tří navzájem přibližně kolmých směrů. Najdeme zde mj. skalní jehly, stěny, věže a na jejich vrcholech jsou vzácně evorzní obří hrnce.

Jednotlivé skalní věže a bloky se nazývají Kapucín, Ministranti, Nevěsta s Ženichem, Páter, Svědkové, Muzikanti, Tchán, Tchyně a Zámek. Na pravém břehu, asi 750 m proti proudu se nachází žulová izolovaná skalní věž Samotář.

Příkré svahy mezi skalními útvary jsou zakryty písčito-kamenitou až balvanitou sutí s žulovými bloky lemujícími úpatí skal. Půdní pokryv je tvořen především kyselou kambizemí typickou, kterou místy doplňují mělké rankery (ranker typický a litický).

Květena:

V lesních porostech rezervace jsou zachovány fragmenty reliktních borů se zakrslým dubem na skalách a suťovým lesem s jedlí bělokorou (Abies alba) a lípou malolistou (Tilia cordata) v roklinách a na suťových kuželích. Podle dendrologického průzkumu jsou na lokalitě zastoupeny další běžné druhy dřevin: borovice lesní (Pinus sylvestris), borovice vejmutovka (Pinus strobus), smrk ztepilý (Picea abies), smrk pichlavý (Picea pungens), buk lesní (Fagus sylvatica), bříza bělokorá (Betula pendula), olše lepkavá (Alnus glutinosa), topol osika (Populus tremula), dub zimní (Quercus petraea), dub letní (Quercus robur), vrba jíva (Salix caprea), vrba křehká (Salix fragilis), lípa srdčitá (Tilia cordata), bez červený (Sambucus racemosa), javor klen (Acer pseudoplatanus) a javor mléč (Acer platanoides).

Na exponovaných stráních roste vřesovec pleťový (Erica herbacea) a vzácně třezalka rozprostřená (Hypericum humifusum). Vegetaci stinných lesních roklí zpestřuje sasanka pryskyřníková (Anemonoides ranunculoides) a lýkovec jedovatý (Daphne mezereum). Dále je zde zastoupen řebříček obecný (Achillea millefolium), řebříček bertrám (Achillea ptarmica), šťovík menší (Rumex acetosella), bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), děhel lesní (Angelica sylvestris), pcháč zelinný (Cirsium oleraceum), konopice dvouklanná (Galeopsis bifida), jestřábník hladký (Hieracium laevigatum), kyprej vrbice (Lythrum salicaria), věsenka nachová (Prenanthes purpurea) či heřmánkovec přímořský (Tripleurospermum maritimum).

Vegetační pokryv skalního města je dlouhodobě ovlivňován periodickým odlesňováním, převážně z estetických důvodů.

Zvířena:

Běžné druhy lesní a skalní fauny. Oblast je hnízdištěm výra velkého (Bubo Bubo).

Svatošské skály (Hans Heiling) na historickém nákresu s názvy jednotlivých skalních věží

Svatošské skály na litografii Eduarda Gurka kolem roku 1830

Svatošské skály rytině dle V. Morstadta kolem roku 1835

výletní restaurace u Svatošských skal kolem roku 1870

Svatošské skály na malbě Josefa Pauluse z roku 1877

Svatošské skály na litografické pohlednici z roku 1897

Svatošské skály na kolorované fotografii z roku 1898

Svatošské skály v noci na kresbě z roku 1900

Svatošské skály na litografické pohlednici z roku 1900

Svatošské skály na historické pohlednici z roku 1900

Svatošské skály na pohlednici z počátku 20. století

Svatošské skály na pohlednici z počátku 20. století

Svatošské skály na pohlednici z počátku 20. století

Svatošské skály na pohlednici z počátku 20. století

Svatošské skály na pohlednici z počátku 20. století

Svatošské skály počátkem 20. století

Svatošské skály na počátku 20. století

Svatošské skály na kolorované pohlednici z roku 1901

Svatošské skály na kolorované pohlednici z roku 1901

Svatošské skály na litografické pohlednici z roku 1902

Svatošské skály na historické pohlednici z roku 1903

Svatošské skály na litografické pohlednici z roku 1904

výletní restaurace u Svatošských skal v roce 1905

Svatošské skály na historické fotografii z roku 1905

Svatošské skály na pohlednici z doby kolem roku 1905

Svatošské skály na kolorované pohlednici z roku 1910

Svatošské skály na fotografii z doby kolem roku 1910

Svatošské skály na fotografii z doby kolem roku 1910

Svatošské skály na fotografii patrně z roku 1920

Svatošské skály v noci na kolorované pohlednici z roku 1928

Svatošské skály na kolorované pohlednici z roku 1940

Svatošské skály na historické fotografii z roku 1944

Svatošské skály na pohlednici z doby před rokem 1945

Svatošské skály na fotografii z doby před rokem 1945

Svatošské skály na fotografii z doby před rokem 1945

Svatošské skály na fotografii z doby před rokem 1945

Národní přírodní památka Jan Svatoš - únor 2010

NPP Jan Svatoš, lidově zvaná Svatošské skály - květen 2010

NPP Jan Svatoš (Svatošské skály) - únor 2010

NPP Jan Svatoš (Svatošské skály) - květen 2010

přírodní památka Jan Svatoš - únor 2010

přírodní památka Jan Svatoš - únor 2010

NPP Jan Svatoš (Svatošské skály) - květen 2010

přírodní památka Jan Svatoš - květen 2010

vysutá lávka přes Ohři - únor 2010

vysutá lávka přes Ohři - květen 2010

vysutá lávka přes Ohři - únor 2010

část skalního města Svatošských skal - únor 2010

Nevěsta s Ženichem, Páter a Svědkové - únor 2010

skalní jehly Nevěsta s Ženichem - květen 2010

skalní jehly Nevěsta s Ženichem - únor 2010

část skalního města Svatošské skály - únor 2010

skalní útvar zvaný Zámek - srpen 2010

lesní partie nad skalami - květen 2010

NPP Jan Svatoš (Svatošské skály) - květen 2010

NPP Jan Svatoš (Svatošské skály) - květen 2010

NPP Jan Svatoš (Svatošské skály) - květen 2010

přírodní památka Jan Svatoš - květen 2010

NPP Jan Svatoš (Svatošské skály) - květen 2010

NPP Jan Svatoš (Svatošské skály) - květen 2010

Použitá literatura:

Bešťáková, K.-Gargula, M. 2005: Carlsbad – Karlovy Vary: …místa známá i neznámá, Karlovy Vary, 108/109
Kolektiv 2004: Chráněná území ČR, svazek XI., Plzeňsko a Karlovarsko, Praha, 520

 
I. O osadě U kyselky, německy známé jako Beim Säuerling, v tepelském nářečí jmenované též Auf d´Saling

      Mariánskolázeňské údolí bylo dlouho neosídleno, neboť proto nemělo vhodné podmínky. Nebylo zde totiž možno založit polnosti. Ve středověku bylo patrně využíváno k pastvě dobytka obyvateli Závišína a Zádubu (dříve Hohenberg), do jejichž katasru patřilo. O tom, že k léčebným procedurám byly zdejší prameny využívány již na počátku 17. století, máme historické záznamy. Díky nim rovněž víme, že některé prameny v okolí Úšovic byly známy již roku 1528. Že tradice jejich využívání má mnohem starší kořeny jsme doposud jen tušili, avšak nyní již o tom máme, bohužel, zatím vesměs nepřímé důkazy. Dle nich můžeme odhadovat, že první léčebné pobyty u Mariina pramene probíhaly už na konci druhé čtvrtiny 15. století (viz obrázek 1 zobrazující keramiku z rašeliniště Mariina pramene, z přelomu 15. a 16. století). Přes starší publikace archeologických nálezů (bronzové srpy) v Mariánských Lázních se nikdy nepodařilo prokázat, že by zdejší prameny byly navštěvovány dříve, než v 15. století hypoteticky a na začátku 17. století prokazatelně. Totéž platí i o jakýchkoliv sídelních aktivitách. Zda v mariánskolázeňském údolí od konce pozdního středověku probíhaly občasné návštěvy a krátké léčebné pobyty zůstává stále neuzavřenou otázkou, protože původní vrstvy v okolí Mariiných pramenů, z nichž měly doklady o aktivitách v tomto období pocházet, jsou již nenávratně zničeny a nelze je tudíž ověřit. Prozatím musíme spoléhat pouze na prameny historické a důvěryhodnost starších archeologických zpráv.

      Na počátku novověku bylo mariánskolázeňské údolí z hospodářských důvodů zalesněno. Tehdy sloužilo s okolními lesy jako zásobárna dřeva pro hornoslavkovské doly. Teprve až vynětí budoucího mariánskolázeňského údolí z lesní rezervace opatem Trautmansdorfem v roce 1786 umožnilo zde rozvoj osídlení. Důvodem k tomuto kroku bylo hlavně uvolnění velkého množství rostlého dřeva, dříve striktně vyhraženého těžařům za pevně dané výkupní ceny, pro další podnikání kláštera v Teplé. V té době totiž kulminovala při Kosím potoce těžba železné rudy a výroba železa. Železářství, jež bylo hlavním hospodářským odvětvím ve zdejší oblasti, potřebovalo obrovské množství paliva. Je tedy celkem logické, že roku 1787 byly prvními, osadníky dřevorubci Anton Fischer a Wenzl Hammer.

      Již k roku 1788 se dochoval popis první dřevěné, lázeňské budovy u Mariina pramene. Byla to prostá bouda se čtyřmi koupelnami, kterou nechal vybudovat opat Trautsmandorf. Voda se ohřívala venku ve velkých železných kotlích. Z toho nevyplývá, že by měl klášter již podnikatelský zájem, zde vybudovat lázně jako zdroj svých příjmů. Spíše šlo o kultivaci oblíbeného přírodního léčebného zdroje v rámci dobročinnosti bez zjevného ekonomického efektu.

      Z počátku téměř nedocházelo k rozsáhlým pozemním úpravám. Přístup do údolí byl možný jen starými lesními cestami. Jedna z nich, která vedla ze Závišína kolem Ambrožova pramene je dodnes dochovaná v úseku mezi dolní stanicí lanovky u hotelu Koliba a Miniparkem Mariánské Lázně v Zádubu.

      Prvními domy byly roubené chalupy Fischera a Hammera. Po nich vybudoval Izák Kohnhäser roku 1790 náhon mlýna a na něm samotný mlýn s přilehlou pilou. Následně vznikly roku 1800 solivárna, později roku 1808 dále chalupa Seidlova a Bayerova a první lázeňský dům Nehrův jménem Goldene Kugel. Za solivárnou ve svahu byla postavena malá hrázděná kaplička. Křížový pramen a sousední Dávivý byly toho roku ohrazeny ohrádkou a přistavěna byla malá kaplička sloužící jako úkryt v čase nepohody.

      Ještě roku 1808 byl u Mariina pramene vybudován hostinec „Tracteur-Haus“ a letech 1810-1812 byly postaveny Staré Lázně (dnes Centrální Lázně). Před rokem 1811 byl Mariin pramen s oběma objekty propojen s osadou U kyselky přímou prašnou cestou lemovanou alejí.

      Lesník Felbinger si roku 1811 postavil nový, částečně zděný dům Russischehaus na široké parcele. To byla v ten čas ve zdejší osadě novinka. V solivárně od té doby existovala židovská kuchyně pro izraelitské návštěvníky lázní. O dva roky později si v jeho v sousedství postavil Franz Seidl, tehdejší rychtář, dům Pragerhaus dnešní Sněžku a tím byl položen základ pro ulici Oberkreutzbrunstrasse, dnešní Masarykovu ulici.

      V roce 1813 bylo započato s navážením zemního tělesa dnešní Masarykovy ulice.

      Nad Křížovým pramenem, na místě původní ohrádky s kapličkou, vznikla v létě roku 1818 dřevěná kolonáda. V dekretu hraběte Kolowrata z 6. listopadu 1818, kterým byl nové obci udělen status lázní, bylo klášteru vytýkáno, že nebyl dosud předložen zastavovací plán. Tehdy stálo v Mariánských Lázních již 13 domů. Vrchnosti je uloženo přeložení mlýna a obou nejstarších chalup mimo areál lázní. Poté byl roubený Kohnhäuserův mlýn rozebrán a téhož roku přesunut do míst dnešního hotelu Crystal. Náhon mlýna byl po roce 1819 zaslepen a po roce 1821 definitivně zasypán. Mokřad vzniklý odvedením vody z údolíčka Křížového pramene sloužil v prostoru dnešního areálu Arnika jako brouzdaliště pro koně ještě ve třicátých letech 19. století.

      Patrně až v následujícím roce je tedy dokončena parcelace jádra budoucího města a přistoupeno k postupnému zastavování parcel. Zhruba kolem poloviny roku 1819 začíná Václav Skalník s pracemi na vytváření parkových ploch, i když vlastní práce se plně započaly až z jara roku 1820 a výsadba regulace toků a formování terénu trvaly celou další dekádu.

      V roce 1821 stála ještě celá původní osada U kyselky s výjimkou mlýna a solivárny. Toho roku zde stála také Hammerova chalupa, která byla přesunuta začátkem roku 1822. Stejně tak změnila polohu i chalupa Fischerova. Parcelu pod ní koupil Václav Skalník a v druhé polovině roku 1822 si zde vystavěl lázeňský dům, dnešní Merkur.

      V dnešní ulici Masarykově nad hlavní kolonádou stálo koncem roku 1821 již 5 domů ze šesti stávajících. V té samé době je již zformováno i Goethovo náměstí s Klebelsberkovým palácem (dnes Kavkaz) jako dominantou, ovšem ještě bez kostela. Jedny z prvních templů tehdy obdržely Karolínin, Ambrožův a Lesní pramen. Karolínin pramen měl templ nejhonosnější v antickém slohu. Ambrožův pramen byl opatřen dřevěným pseudogotickým altánem (později byl nahrazen jiným rovněž pseudogotickým dřevěným altánem). První verze zastřešení Lesního pramene, v té době byl zván Eolský nebo Větrný, byla velmi prostá. Altán byl jednoduché dřevěné konstrukce s provizorní doškovou střechou, později byl nahrazen honosnějším, antikizujícím.

      Nejstarší kašnou a současně prvním zdrojem užitkové a pitné vody pro potřeby lázeňských domů a hostinců (do té doby jen studny a potoční voda) byla kašna před kolonádou Křížového pramene, která zde byť mnohokrát proměněná vydržela až do druhé poloviny 20. století.

      Výstavba v prostoru Tržního později Goethova náměstí vyvolala kromě nutnosti zemních úprav, potřebu celkové estetické koncepce místa. Prostor před dnešním hotelem Kavkaz (Klebelsbeg Palée, později též Weimar) až k hotelu Hvězda (Stern) byl zavezen mocnou vrstvou navážek a zformován do prostorné terasy. Hned záhy před Klebelsberkovým palácem vznikla druhá kašna ve městě, zprvu jednoduchá empírová, nahrazená ve čtyřicátých letech 19. století rokokovou verzí, která je zde dodnes.

      Původně první číslování domů proběhlo snad již do roku 1808, kdy domy měly hamrnická čísla. Před rokem 1821 platilo číslování domů započaté od Nových lázní (dnes Centrální lázně) a pokračovalo v tomto pořadí: Treiterhaus č. p. 2, Keiser von Östereich č. p. 3, König von Beyern č. p 4, č. p. 5 bylo původně uvažováno v místě, kde se napojuje na Goethovo náměstí Karlovarská ulice a nebylo obsazeno. Hotel hvězda (dnes č. p. 7) měl číslo 6. V roce 1825 bylo číslo 5 přesunuto na nově vybudovaný chudobinec v Karlovarské ulici za hotelem Hvězda. Číslo popisné šest bylo přesunuto na dům za ním vzhůru podél Karlovarské silnice. Tím obdržel dnešní hotel Hvězda č. p. 7 a celé číslování se posunulo, kdy dům Sibily Döltsch Zlatý hrozen byl označen do této doby jako č. p. 10 později č. p. 11. V ulici Nad Křížovým pramenem (dnes Masarykova) došlo rovněž k posunutí číslování, kdy dnešní č. p. 19 (původně Pragerhaus, později Sněžka) bylo do 30. let 19. století značeno jako č. p. 18, nebo Ruský dům (první v této ulici), který měl původně značení č. p. 17 a později se na něj z dnešní Sněžky přesunulo číslo 18. Jelikož ještě roku 1818 nebyl hotov zastavovací plán a parcelace pozemků můžeme se důvodně domnívat, že nebyl ustálen systém číslování parcel. Čísla parcel odpovídala číslům domovním až do pořízení stabilního katastru, ve 40. letech 19. století, kdy došlo k přesnému rozměření pozemků.

      Dvacátá léta 19. století znamenala obrovský rozmach malých venkovských lázniček již pod názvem Marienbad. Byl postaven Promenadenhaus (1826) v místě dnešní Hlavní kolonády. Vyrostly první obchody, tehdy nazývané die Buticken (1827 postaveno, 1828 dáno do provozu) na místě pozdější Jitřní kolonády (dnes zbořená). Ve stejném roce jako butiky byly vybudovány Nové Lázně, pro poskytování železitých koupelí bohatých na kyselinu uhličitou, ještě ve své původní neokázalé, klasicistní podobě. Už roku 1826 se Karel Kašpar Reitenberger vzdal hodnosti opata a odešel do vyhnanství. Výše uvedené stavby však byly ještě jeho posledním stavebním projektem, byť dokončeným až po jeho rezignaci. Tím byla ukončena první gründerská etapa vývoje Mariánských lázní.

      V této vývojové fázi ještě lázně nepřerostly přes Úšovický potok na sousední Metternichovo panství, ale končily na levém břehu potoka na hranici panství klášterního, kde centrální anglický park, tehdy ještě spíše louku s mladými stromky a vyšlapanými pěšinami uzavíralo několik staveb lehké konstrukce a zatím neznámého účelu. Slohově byly lázně stále empírové nebo klasicistní a příliš se nepodobaly tomu, jak je známe dnes. Mnohé domy měly spíše blíže k hrázděným selským chalupám, než k městským domům.

II. Archeologická pozorování a zjištění učiněná při rozličných výkopových pracích v historickém centru města, v letech 2009 až 2010

      Archeologická situace u domu Sněžka (č. p. 19) v Masarykově ulici (jaro 2009)

      V západní části v ulici Masarykova (výkop A a C) se nacházel následující kontext. Na západní straně domu byly ve výkopu patrné časté recentní vkopy pro inženýrské sítě. Vrchní čtyři vrstvy náležely různým fázím úprav chodníku. Zhruba 20cm pod povrchem, již začínalo podloží. Vkopy pro elektrické vedení narušovaly kontext až do hloubky 50cm. Terén směrem do ulice Masarykova je tvořen navážkami. V jižní části výkopových prací (výkop B), v ulici Úzká, se nenacházely žádné kulturní vrstvy a současný asfaltový povrch ulice nasedal rovnou na jílovité podloží. Tento výkop obnažil pouze základy domu z lomového kamene. Výkop sloužil pro větrací štolu domu a k úpravě sklepních okének, před něž byly posazeny vertikální šachtice-tzv. anglické dvorky.

      Kromě základů domu byly zjištěny čtyři úrovně komunikací nad sebou v ulici Masarykova. První vrstvu o mocnosti 10cm, na navážkách tvořil udusaný okrový říční písek, nad ním byla vrstva černé škváry. Do této vrstvy byl původně zapuštěn kamenný obrubník, který omezoval šířku chodníku v této fázi na pouhý metr. Třetí vývojovou fází pěší komunikace byl okrový písek staršího dláždění z 20. století, které bylo odstraněno v 90. letech téhož století a nahrazeno betonovým, zámkovým dlážděním, které tvoří současný povrch a spočívá na podsíňce z bílého písku. Okolí domu je narušeno četnými recentními vkopy z minulých let pro inženýrské sítě. V širším okolí domu se nenacházejí žádné cenné archeologické situace.

      Dům tedy dodržuje původní parcelaci, ačkoliv všechna nadzemní podlaží jsou již nová a pocházejí z pozdějších přestaveb. Zadní část dnešního domu zaujímá prostor bývalé zahrady.

      Archeologická situace ve výkopu v Nehrově ulici (říjen 2010)

      Ve výkopu v Nehrovově ulici bylo shledáno toto: Zhruba v polovině hlavní větve výkopu u přípojky k č. p. 27 byly pozorovány pozůstatky dvou souběžných zdí, z nichž jedna byla přístupná lícem, který nesl stopy po požáru. Vzdálenost zdí byla cca 2metry a jejich hloubka činila 50 až 60cm od současného povrchu. Průběh zdí byl ve směru sever-jih.

      Ani jedna však nezasahovala do jižního profilu. Šířka byla zjištěna jen u jedné z nich a činila cca 40centimetrů. Nelze však úplně vyloučit, že nějak souvisí s blízkým domem č. p. 27, ale o takzvaný anglický dvorek nejspíš nejde. Přibližně 50centimetrů pod povrchem se nacházela vrstva s četnými kostmi a keramikou. Z této vrstvy pochází zlomek krajáče datovatelný do první poloviny 19. století a rovněž zlomek z kameninové lahve na františkolázeňskou minerální vodu. V profilech výkopů se nacházely velké koncentrace kamenů, z nichž některé budily podezření, že nejsou uspořádány nahodile a mohly by být pozůstatky nějakých zničených stavebních konstrukcí, avšak vzhledem ke způsobu výkopových prací a nezačištěným profilům to nebylo možno ověřit.

      Geologické podloží se nacházelo patrně již v hloubce 50 – 70centimetrů. V jiných částech výkopů se na mocné vrstvě navážek nacházely poblíže povrchu dvě až tři vrstvy jílu a štěrku související s úpravami komunikace. Velká část kontextu byla již poškozena četnými výkopy pro inženýrské sítě a rozličné přípojky, převážně z minulého století.

      Archeologická situace u Mariiných pramenů v prostou Centrálních lázní

      V prostoru před Mariinými prameny byla během havarijní situace vyhloubena jáma, která obnažila starý dřevěný žlab překrytý podélně fošnami (viz první foto) a cca 1 m vysokou vrstvu natěžené rašeliny v severozápadním rohu výkopu. Dále se ve výkopu objevovalo potrubí recentního stáří.

      Celý kontext byl silně narušen vkopy pro toto recentní potrubí, zejména na jižní straně, které zasahovaly až do podloží a dále na severní straně vkopem pro šachtici současného jímání plynu. Nejzachovalejší byl kontext v severozápadním nároží výkopu, kde se dochoval v hloubce cca 2 m zbytek po těžbě rašeliny a pozůstatky neznámého cihlového zdiva. V rašelině se nacházel pouze jeden střep z první poloviny 19. století a jinak pouze zbytky dřeva. Nic bližšího se z této situace nedalo odvodit, snad jen že prostor kolem dnešního jímání Mariiných pramenů byl v 19. století místy cca o 2 m níže.

      V druhém výkopu pro tunel podchodu z Nové Marie (dříve Slatinné lázně) vedeném zhruba severojižním směrem byl zachycen okraj původního rašeliniště (viz druhé foto). Zde bylo v hlubokém vkopu nalezeno dřevěné potrubí s železnou přírubou, tuto situaci narušoval další, již recentní vkop jihovýchodního nároží západního křídla Nové Marie (dříve Slatinné lázně neboli Moorbad) pro železné potrubí. Popis k obrázku: dole vrstva rašeliny cca 20 cm, na ní decimetrová vrstva kaolinizovaného jílu, nad ní vrstva světlehnědé rašeliny z původního rašeliniště mocná místy 70-90 cm, nad ní lokální deprese či vkop-vyplněno kamením a dřevem, nad tím vrstva černé rašeliny cca 10 cm mocná, pozůstatek zpracování rašeliny resp.

III. K urbanistickému vývoji osady U kyselky a raných lázniček

      Osada U kyselky, která je opravdu asi zdejším nejstarším sídelním horizontem, měla jen krátký, zato bouřlivý vývoj. Ten lze rozdělit zhruba do tří etap. První z nich je období let 1787 až 1808. Tehdy se tato osada příliš nelišila od mnoha desítek podobných, které ve zdejším kraji zakládaly všechny vrchnosti, ale nejvíce ze všech právě tepelský klášter. Toto období vyznačuje se naprostou živelností pro tento druh osad přímo typickou, dále velmi jednoduchou architekturou ve zdejším kraji tvořenou přenosnými roubenkami, absencí centrálního prostoru a hlavně polností. Zejména polnosti a rovněž jiná hospodářská zařízení chybějí, neboť tyto osady byly určeny sloužícím a čeledi kláštera plně ekonomicky závislých na klášterních velkostatcích a samostatná hospodářská činnost se u nich neočekávala. Teprve v průběhu 19. století odprodával klášter malá políčka a zahrady na dluh těmto svým zaměstnancům. Ti je pak spláceli opět svou prací, častokrát celý život. Takovým způsobem se klášter v Teplé snažil ekonomicky vyrovnat se zrušením roboty a posléze i nevolnictví. Zde se však vývoj vydal jiným směrem.

      Druhá etapa vývoje malé osady U kyselky byla spjata s postupným zastavováním parcel kolem budoucí Oberkreutzbrunstrasse, dnešní Masarykovy ulice.

      Toto období začíná lety 1807- 08, kdy byl postaven Nehrův dům Godene Kugel a zvolna se mění ekonomické zaměření lokality. Jediným zajímavým, archeologicky ověřeným faktem je skutečnost, že v této fázi nebylo příliš dbáno na čistotu a odpadní areály se nacházely hned vedle budov na zahradách a okolí, kde odpadky končily patrně v kompostu. K nalezeným kostem, byť nepředstavovaly nijak statisticky významný vzorek, lze říci jen tolik, že byly výhradně vepřové. To je odlišné od nálezového souboru, dnes uloženého v Městském muzeu Mariánské Lázně, údajně získaného v 19. století z rašeliniště u Mariina pramene a datovaného do konce první poloviny 15. až do 18. století, ve kterém kromě hojné keramiky se vyskytovaly kosti hovězí a snad i kosti jelení zvěře. Na těchto kostech byly pozorovány řezné rýhy a tak je spíše než za doklady bezděčného tonutí zvěře v cca 2m hlubokém rašeliništi, můžeme pokládat rovněž za kuchyňský odpad.

      Urbanismus této druhé fáze, mezi lety 1808-1818 je typický pro všechny vsi Tepelské vrchoviny a prozrazuje, že již nepochybně existoval záměr na vybudování malých lázní, ale jejich velikost měla dosáhnout pouze velikosti a charakteru vesnického sídla. Až do roku 1811 si osada podržela vice méně původní ráz. Nyní se ale začal měnit urbanismus osady směrem k tradiční tepelské vesnici s podkovovitě uspořádanou zástavbou kolem otevřeného návesního prostoru. Kromě toho se poprvé objevují domy na široké parcele, které později v Mariánských Lázních zcela převládnou. V druhé polovině a ke konci roku 1818 končí tato fáze razantním zásahem do organismu osady, kdy je přestěhována solivarna a mlýn a nad Křížovým pramenem je vtyčena první, ještě dřevěná, antikizující kolonáda.

      Ve třetím a posledním období vývoje, vrůstá během necelých 4 let osada U kyselky postupně do organizmu rodícího se lázeňského města, aby ji v zápětí zcela pohltilo a vymazalo. Za definitivní zánikový horizont osady můžeme pokládat rok 1822, kdy byla přesunuta Hammerova roubenka.

      Tehdy již bylo rozhodnuto o vybudování lázeňského střediska v rozsahu minimálně městysu, kde zcela nesporně byly inspiračním zdrojem jen o málo starší Františkovy Lázně. Že tomu tak je, naznačuje bloková zástavba kolem dnešního Mírového náměstí se sítí pravoúhlých ulic. Zde je třeba si znovu uvědomit, že současný Centrální park, ač město přímo neobklopoval tak jako ve Františkových Lázních, stál vně města a byl ještě ve dvacátých letech 19. století otevřený do krajiny.

      Osada U kyselky trvala pod původním názvem do let 1808-1810 tedy asi 21 až 23 let, avšak fyzicky existovala téměř celých 35 let, než byl její prostor definitivně začleněn do organismu velkoryse navržených lázní. Její historický význam tkví především v tom, že byla sice jedním z mnoha desítek novověkých kolonizačních počinů tepelského kláštera, ale jako jediná se dokázala vyvinout v plnohodnotné město minimálně evropského významu, čímž se zcela vymkla svému původnímu účelu a určení.

Pseudorománská obecní kaple Panny Marie Utěšitelky byla postavena v roce 1898 stavitelem J. A. Schöberlem na terase ve svahu nad levým břehem Vitického potoka v jižní části obce Dalovice (Dallwitz). V polovině dvacátých let 20. století však přestala kaple dostačovat narůstajícímu počtu věřících. V roce 1929 byl proto na jejím místě vystavěn nový moderní pseudorománský kostel Panny Marie Utěšitelky podle plánů Karla Ernstbergera z Karlových Varů. Část původní obecní kaple byla zachována a tvoří předsíňku kostela.

Objekt: pseudorománská kaple
Typologie: sakrální stavby
Kategorie: architektonické památky

Obec: Dalovice (Dallwitz)
Okres: Karlovy Vary
Poloha: na terase ve svahu nad levým břehem Vitického potoka v jižní části obce
GPS: 50°14’45.552″N, 12°53’47.653″E

Období vzniku: 1898
Architekt: neznámý
Stavitel: J. A. Schöberl
Slavnostní vysvěcení: 8. prosince 1898
Období devastace: 1929
Stav: částečně zachovaná, tvoří předsíňku kostela Panny Marie Utěšitelky
Přístupnost: přístupná v době konání církevních bohoslužeb

Historie objektu:

Pseudorománská obecní kaple Panny Marie Utěšitelky byla postavena v roce 1898 na terase ve svahu nad levým břehem Vitického potoka (Dallwitzer Bach) v jižní části obce Dalovice (Dallwitz). Kaple nahradila původní dřevěnou obecní kapli, která byla již v soupisu kaplí a křížů sedlecké farnosti z roku 1835 uváděna jako zbořená.

Hlavní zásluhu na zbudování nové obecní kaple měla Susanna Nemetz z Dalovic, která si ve svém pokročilém věku dala postavení kaple za svůj hlavní životní úkol. Prováděla domovní sbírky a organizovala zábavy, jejichž výnos byl určen na stavbu kaple.

Samotnou stavbu kaple provedl v roce 1898 stavitel J. A. Schöberl. Vnitřní zařízení nové kaple bylo pořízeno především z darů občanů Dalovic a blízkého okolí. Oltářní obraz věnovala paní Pükenhanová z Nových Drahovic, manželka převozníka přes Ohři, obrazy sv. Bedřicha a sv. Matyldy byly dary baronky Matyldy Riedel-Riedensteinové, obraz sv. Josefa darovala paní Zebischová ze Sedlece, obraz sv. Anny paní Pröscholdová, manželka místního továrníka, obraz Nejsvětější Trojice nejmenované dalovické ženy. Baronka Matylda Riedel-Riedensteinová a paní Pröscholdová daly pořídit rovněž lavice, harmonium bylo darem paní Rühlingové.

Dne 26. května 1898 převzalo hotovou stavbu do své správy obecní zastupitelstvo. Slavnostní vysvěcení a otevření nové obecní kaple Panny Marie Utěšitelky poté provedl dne 8. prosince 1898 tehdejší sedlecký farář Josef Schöniger.

Prvním dalovickým knězem se stal katecha Vymětal, který působil dlouhá léta jako misionář v Africe. Vymětal se však dostal do sporu s obcí, protože dal z kaple odstranit některé vnitřní zařízení, např. nahradil varhany harmoniem. Obec rovněž žádala, aby jí byly odváděny peníze za zvonění. Vymětal, odchovaný tvrdým životem v misiích, žil i v Dalovicích velice skromně a veškerý svůj čas rozdělil mezi výuku náboženství a jazyků a překladatelské práce. Když už pro stáří nebyl schopen kněžské práce, vrátil se ke klášternímu životu.

Dne 28. listopadu 1919 se stal novým dalovickým knězem Paul Fritz. Fritz se narodil 5. května 1875 ve vsi Konitz ve Východním Prusku. Absolvoval humanistické gymnázium a pak univerzitu ve Freiburgu, kde studoval teologii a filozofii. Poslední čtyři semestry studoval v Praze, kde také dne 5. července 1907 dosáhl kněžského svěcení. V letech 1907-1911 působil jako kaplan ve Stanovicích, v letech 1911-1913 jako katecha ve Falknově (Sokolov) a v letech 1913-1915 byl katechou na měšťanské škole v Chodově. Fritz měl nemocné srdce, a proto mu funkce katechy příliš neprospívala. Byl proto přeložen do Dalovic, kde se předpokládalo menší psychické zatížení.

V letech 1923-1924 byla dalovická obecní kaple dvakrát vykradena. Ukradeny byly tehdy kalichy, menší roucha a další liturgické předměty. Pachatel nebyl nikdy vypátrán. V roce 1924 proto provedl katecha Fritz sbírku, která vynesla 2 400 korun, za něž byla pořízena nová roucha a mešní náčiní. Dále bylo pořízeno elektrické osvětlení a kaple byla nově vymalována.

Během let však přestala obecní kaple dostačovat narůstajícímu počtu věřících. Na území Dalovic, Všeborovic a Vysoké tehdy žilo přibližně 3 300 obyvatel a při nedělních bohoslužbách musela část věřících stát venku. Při svém kázání dne 27. září 1925 proto katecha Fritz oznámil záměr vystavět v Dalovicích nový kostel a dosáhnout zřízení samostatné farnosti.

Po třech letech příprav byl poté v září roku 1928 založen Spolek pro postavení kostela Panny Marie Utěšitelky v Dalovicích a v průběhu července až září roku 1929 byl na pahorku za obecní kaplí vystavěn nový moderní pseudorománský kostel Panny Marie Utěšitelky podle plánů Karla Ernstbergera z Karlových Varů. Z pietních důvodů byla na žádost investora zachována část původní obecní kaple. Po částečné demolici se tak přední část kaple s věžičkou stala předsíňkou nového sakrálního objektu.

Popis objektu:

Pseudorománská obdélná kaple s trojboce uzavřeným presbytářem, krytá břidlicovou sedlovou, nad závěrem zvalbenou střechou s vynesenou oplechovanou hranolovou sloupkovou zvoničkou s jehlancovou stříškou s křížem na vrcholu nad průčelím. Vstupní průčelí kaple s obdélným, polokruhově zakončeným portálem vchodu a kruhovým oknem v ose nad ním, je završeno trojúhelníkovým štítem. Podélné stěny kaple bývaly prolomeny po dvou obdélných, polokruhově zakončených oknech s kružbou. Boční stěny presbytáře bývaly prosvětleny po jednom úzkém obdélném, polokruhově zakončeném okně s kružbou. Vnější stěny kaple bývaly hladké, bez členění, zdobené obloučkovým vlysem v omítce pod střechou.

Loď kaple bývala zaklenuta vysokou valenou klenbou. Polokruhovým triumfálním obloukem byl prostor otevřen do prostoru presbytáře. Stropy a stěny kaple bývaly zdobeny bohatou výmalbou.

Vnitřní zařízení kaple tvořil původně hlavní oltář s oltářním obrazem, dále obrazy sv. Bedřicha a sv. Matyldy, obraz sv. Josefa, obraz sv. Anny a obraz Nejsvětější Trojice. V interiéru kaple bývaly umístěny také lavice a harmonium. Na stěně lodi kaple bývalo zavěšeno tablo z roku 1920 s medailony padlých občanů obce Dalovice v první světové válce. Tablo bylo patrně po zrušení kaple přeneseno na faru v Sedleci. Roku 2012 bylo tablo padlých navráceno obci Dalovice.

obecní kaple Panny Marie Utěšitelky v Dalovicích na snímku z počátku 20. století

kaple Panny Marie Utěšitelky v roce 1899

kaple Panny Marie Utěšitelky v roce 1898

závěr dalovické kaple na snímku z roku 1901

interiér obecní kaple na snímku z roku 1898

tablo padlých v 1. světové válce z interiéru dalovické kaple

použitá literatura:

Mařík, A. 1998 : Kostel a kaple v Dalovicích a Vysoké, Historický sborník Karlovarska VI., Karlovy Vary, 139/157
Poche, E. a kol. 1977 : Umělecké památky Čech 1 (A-J), Praha, 243

Bronzovou bustu německého romantického básníka a vojevůdce Karla Theodora Körnera (1791-1813) nechala vztyčit v roce 1914 tehdejší majitelka zdejšího zámku baronka Mathilde Riedl von Riedenstein v blízkosti prastarého Körnerova dubu v zámeckém parku v jihozápadní části obce Dalovice (Dallwitz). Pomník byl zřízen k uctění Körnerových zásluh v boji proti Napoleonovi. Slavnostní odhalení a vysvěcení pomníku proběhlo dne 28. června 1914 za hojné účasti místních spolků a obyvatel obce.

Objekt: bronzová busta na mramorovém podstavci
Typologie: pomníky a památníky
Kategorie: architektonické památky

Obec: Dalovice (Dallwitz)
Okres: Karlovy Vary
Poloha: v zámeckém parku v jihozápadní části obce
GPS: 50°14’47.405″N, 12°53’39.826″E

Období vzniku: 1914
Architekt: Ludwig Tischler
Slavnostní odhalení: 28. června 1914
Stav: zachovalý
Přístupnost: volně přístupný

Historie objektu:

Bustu německého romantického básníka a vojevůdce Karla Theodora Körnera (1791-1813) nechala vztyčit v roce 1914 tehdejší majitelka zdejšího zámku baronka Mathilde Riedl von Riedenstein v blízkosti prastarého Körnerova dubu v zámeckém parku v jihozápadní části obce Dalovice (Dallwitz). Pomník byl zřízen k uctění Körnerových zásluh v roli důstojníka čtvrté eskadrony slavného Lützowova hulánského regimentu v boji proti francouzskému císaři Napoleonovi.

V roce 1811 se Theodor Körner léčil z válečného zranění v Karlových Varech. Na doporučení Johanna Wolfganga Goetha navštívil několikrát obec Dalovice. Theodor Körner si zamiloval dalovický zámecký park a chodil sem z Karlových Varů na procházky. Pod zdejšími starými mohutnými duby odpočíval a psal básně, například báseň „Lied die Eichen“.

Autorem pomníku byl sochař Ludwig Tischler ze Sokolova. Bronzovou bustu odlila firma A. Milde u. Co z Drážďan. Slavnostní odhalení a vysvěcení pomníku proběhlo dne 28. června 1914 za hojné účasti místních spolků a obyvatel obce rok po 100. výročí Körnerova úmrtí. V tento den byl v Sarajevu spáchán atentát na arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este a brzy poté vypukla první světová válka.

Popis objektu:

Bronzová portrétní busta představuje Theodora Körnera jako prostovlasého vojevůdce v důstojnické uniformě Lützovova hulánského regimentu s připnutým pláštěm přes pravé rameno. Postava hledí směrem ke Körnerově dubu. V levé pokrčené ruce drží postava stočený svitek, upomínající patrně na Körnerovo básnické dílo. Na cípu pláště na zadní straně busty je vysekána signatura: „Ludw. TISCHLER .fec. 1914“ a „ERZGUSS A. MILDE u. Co DRESDEN“.

Busta je umístěna na vrcholu stupňovaného podstavce z leštěné červené švédské žuly. Na přední straně horní části podstavce s prohnutými stranami je vyveden nápis: „K. THEOD. KÖRNER. 1813 1913.“ Písmena „T“ a „H“ jsou spojeny v jedno, pokračování křestního jména je znemožněno cípem pláště vrcholové busty. Spodní část tvoří nízký hranolový sokl. Podstavec je postaven na jednom kamenném stupni.

odhalení pomníku v zámeckém parku dne 28. června 1914

odhalení Körnerova pomníku 28. června 1914

odhalení Körnerova pomníku 28. června 1914

Körnerova busta před rokem 1920

busta Theodora Körnera - prosinec 2007

přední strana pomníku - červen 2011

busta Karla Theodora Körnera - květen 2009

busta Karla Theodora Körnera - červen 2011

zadní strana pomníku - červen 2011

pomník u Körnerova dubu - květen 2009

busta Karla Theodora Körnera - červen 2011

busta Theodora Körnera v zámeckém parku - prosinec 2007

Použitá literatura:

Gnirs, A. 1933 : Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in dem Bezirke Karlsbad, Praha, 16
Poche, E. a kol. 1977 : Umělecké památky Čech 1 (A-J), Praha, 243

Původní barokní obecní kapli sv. Anny nechal vystavět vysloužilý voják Andreas Gössl z vděčnosti za ochranu v dlouholetých válkách v zatáčce silnice do Dalovic na jihozápadním okraji obce Vysoká (Hohendorf). V letech 1861-1863 proběhla celková rekonstrukce kaple. Někdy před rokem 1895 byla zchátralá kaple zbořena a v roce 1903 postaven nová obecní kaple sv. Anny na návsi.

Objekt: barokní kaple
Typologie: sakrální stavby
Kategorie: architektonické památky

Obec: Vysoká (Hohendorf)
Okres: Karlovy Vary
Poloha: v zatáčce silnice do Dalovic na jihozápadním okraji obce
GPS: 50°15’15.525″N, 12°54’6.724″E

Období vzniku: 1780-1782
Architekt: neznámý
Slavnostní vysvěcení: 1782
Zbořena: před rokem 1895
Stav: zaniklá

Historie objektu:

Barokní obecní kapli sv. Anny nechal vystavět v letech 1780-1782 zdejší rodák a vysloužilý voják Andreas Gössl z vděčnosti za ochranu v dlouholetých válkách v zatáčce silnice do Dalovic na jihozápadním okraji obce Vysoká (Hohendorf). Andreas Gössl navíc k údržbě kaple věnoval blíže neznámý majetek, který se však později ztratil a ani pamětníci netušili, kam se poděl. Neudržovaná kaple tedy postupně chátrala.

V roce 1845 oznámil místní rychtář Anton Himmel vrchnosti v Dalovicích, že kaple je velmi chatrná a k její opravě by se mohl využít veliký majetek, který byl ke kapli věnován a o němž si místní lidé vyprávějí. Správa panství tuto skutečnost oznámila dne 10. listopadu 1845 krajskému úřadu a připojila sdělení, že podle dochovaných účetních dokladů má kaple pohledávku vůči správě panství ve výši 109 zl. 38 kr. a dále vůči osmi sedlákům v Doubí 87 zl. O žádném jiném majetku však nebylo nic známo. Krajský úřad následně jmenoval vyšetřovací komisi, jejímž členem byl rovněž tehdejší sedlecký farář Schipaunsky.

Komise pracovala od ledna do dubna roku 1846. Nejprve byli vyslechnuti rychtář Himmel a dva sedláci z Vysoké. Ti vypovídali, že od mládí slýchávali, že kapli dal před mnoha lety vybudovat nějaký voják a že jí věnoval 300 zl. Poté byli vyslechnuti dlužníci z Doubí. Ti prohlásili, že až do roku 1834 řádně platili úroky tehdejšímu správci panství Baltazaru Sieglovi, který jim však až na výjimky nevystavoval žádné potvrzení. Prohlídkou účetní knihy kaple sv. Anny z let 1783-1803 bylo potvrzeno, že panství dluží kapli 109 zl. 38 kr. V účetní knize panství však nebyly až na výjimky zapsány splátky, které odváděli sedláci z Doubí. Správce Siegl si tyto peníze patrně ponechával ke svým účelům. Jako poslední byl vyslechnut současný majitel dalovického panství Wilhelm Wenzl Lorenz, který prohlásil, že při koupi panství mu nebylo nic o dluhu 109 zl. 38 kr. řečeno, a proto jej nehodlá zaplatit. Přislíbil však, že na údržbu kaple bude on i jeho nástupci zdarma dodávat dřevo, vápno a další materiál.

V květnu roku 1846 požádal krajský úřad gubernium o svolení k vymáhání dlužné částky. O dalším jednání není nic známo. Teprve dne 15. března 1855 byla vyhotovena nová fundační listina, v níž se Wilhelm Wenzl Lorenz za sebe i své nástupce zavázal, že převezme patronát nad kaplí i s povinností její údržby.

V letech 1861-1863 následně proběhla celková rekonstrukce kaple. Stavba byla tehdy rozšířena. Dne 27. října 1861 vysvětil obnovenou kapli vikář dr. Georg Friedrich za velké účasti místních občanů. Noví majitelé dalovického panství však neplnili Lorenzův závazek údržby kaple a ta znovu postupně zchátrala. Roku 1876 měla být kaple z neznámých důvodů dokonce zbořena.

V noci z 25. na 26. srpna 1891 vykradli a znesvětili zchátralou kapli neznámí pachatelé. Někdy před rokem 1895 dala obec Vysoká zdevastovanou kapli svým nákladem zbořit. V roce 1903 byla následně vystavěna nová větší pseudogotická obecní kaple sv. Anny na návsi, asi 120 m od původní kaple.

Popis objektu:

Menší kamenná omítaná barokní kaple s věžičkou s modlitebním zvonkem. Vnitřní zařízení kaple tvořila socha sv. Anny, postavená v nice, a „některé další ne zcela vkusné sochy a obrazy“. Kolem kaple býval postaven nízký plot.

Použitá literatura:

Gnirs, A. 1933 : Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in dem Bezirke Karlsbad, Praha, 43
Mařík, A. 1998 : Kostel a kaple v Dalovicích a Vysoké, Historický sborník Karlovarska VI, Karlovy Vary, 139/157

Obecní kaple sv. Vavřince z druhé poloviny 19. století stojí na hrázi rybníku uprostřed vsi Žďárek (Scheer). Po nuceném vysídlení německého obyvatelstva na konci druhé světové války však přestala být kaple udržována a postupně chátrala. Někdy na přelomu 20. a 21. století poté proběhla rekonstrukce zchátralé kaple.

Objekt: zděná kaple
Typologie: sakrální stavby
Kategorie: architektonické památky

Obec: Žďárek (Scheer)
Okres: Karlovy Vary
Poloha: na hrázi rybníku na návsi uprostřed vsi
GPS: 50°6’34.474″N, 13°17’18.486″E

Období vzniku: 2. polovina 19. století
Architekt: neznámý
Stav: zachovaná
Přístupnost: nepřístupná

Historie objektu:

Obecní kaple sv. Vavřince byla postavena ve druhé polovině 19. století na jihozápadní hrázi návesního rybníku na návsi uprostřed vsi Žďárek (Scheer). Po stranách průčelí byly tehdy vysazeny dva jírovce. Farou spadala ves ke kostelu sv. Vavřince v Lubenci. Po nuceném vysídlení německého obyvatelstva na konci druhé světové války však přestala být kaple udržována a postupně chátrala. Někdy na přelomu 20. a 21. století proběhla rekonstrukce zchátralé kaple. Vyspravena byla tehdy střecha a kaple byla nově omítnuta.

Popis objektu:

Zděná kaple s kamennou podezdívkou na obdélném půdorysu s trojboce uzavřeným presbytářem, krytá sedlovou, nad závěrem zvalbenou střechou s pálenou krytinou. Nad průčelím se vypíná mohutná oplechovaná osmiboká sloupková zvonička, završená osmibokou jehlancovou stříškou s cibulovou bání. Vstupní průčelí kaple s obdélným, segmentem zakončeným vchodem je završeno trojúhelníkovým štítem s obdélnou nikou v ose, uzavřenou dřevěnými dvířky. Podélné stěny kaple jsou prolomeny po jednom obdélném, segmentem zakončeném okně. V závěrové stěně presbytáře je pak umístěno menší kruhové okénko. Všechna okna jsou doplněna ozdobnými mřížemi. Vnější stěny kaple jsou hladké, bez členění. Pod střechou je umístěna profilované korunní římsa.

Vnitřní prostor kaple je plochostropý, krytý omítaným stropem. V bočních stěnách presbytáře jsou umístěny niky. Vnitřní zařízení kaple tvoří dřevěný portálový oltář, v jehož středu býval původně umístěn obraz sv. Vavřince.

zchátralá kaple sv. Vavřince na historické fotografii z počátku 90. let 20. století

obecní kaple sv. Vavřince ve vsi Žďárek - červen 2012

obecní kaple sv. Vavřince od jihozápadu - červen 2012

vstupní průčelí obecní kaple sv. Vavřince - červen 2012

průčelí kaple sv. Vavřince - červen 2012

průčelí kaple sv. Vavřince - červen 2012

kaple od jihovýchodu - červen 2012

kaple sv. Vavřince na návsi - červen 2012

východní průčelí kaple - červen 2012

kaple sv. Vavřince od východu - červen 2012

závěr obecní kaple sv. Vavřince od východu - červen 2012

závěr obecní kaple sv. Vavřince od severu - červen 2012

kaple nad návesním rybníkem - červen 2012

závěr kaple od severozápadu - červen 2012

západní průčelí kaple - červen 2012

obecní kaple sv. Vavřince - červen 2012

Použitá literatura:

Träger, G. 1993 : Denkmäler im Egerland. Kreis Luditz, Eichstätt, 147

Trojboký vrcholně barokní sloup se sousoším Nesvětější Trojice nechala vystavět v letech 1718-1719 podle návrhu chebského sochaře Johanna Karla Stülpa loketská městská rada jako poděkování za odvrácení morové nákazy ve středu náměstí uprostřed historického jádra města Loket (Elbogen). Trojiční morový sloup, založený na trigonální kompozici s dvoustupňovým trojbokým podstavcem, je doplněn plastikami světců.

Objekt: trojboký vrcholně barokní sloup s figurálními plastikami
Typologie: kamenosochařské památky
Kategorie: architektonické památky

Obec: Loket (Elbogen)
Okres: Sokolov
Poloha: na náměstí uprostřed města
GPS: 50°11’9.478″N, 12°45’14.489″E

Období vzniku: 1718-1719
Autor: Johann Karl Stülp
Materiál: šedá žula a jemnozrnný pískovec
Památková ochrana: od 3. května 1958
Č. rejst. ÚSKP : 29746/4-684
Stav: zachovalý
Přístupnost: volně přístupný

Historie objektu:

V roce 1716 rozhodla loketská městská o výstavbě nového sloupu se sousoším Nejsvětější Trojice jako poděkování za odvrácení morové nákazy. Dne 21. března 1716 byla následně vypsána architektonická soutěž na návrh morového sloupu, která poté trvala až do 26. března 1717. Své návrhy doplněné modely sloupů tehdy zaslali dva chebští sochaři Wihelm Felsner a Johann Karl Stülp, žlutický sochař Oswald Josef Wenda a loketský kameník Lambacher. Do užšího výběru se dostal návrh sochaře Wendy, který právě dokončil trojiční sloup v Karlových Varech a návrhy chebských umělců. Vítězem se nakonec stal chebský sochař Johann Karl Stülp, kterému bylo vyplaceno 15 zlatých za přijatý model.

Samotný trojboký vrcholně barokní sloup se sousoším Nejsvětější Trojice byl vystavěn v letech 1718-1719 podle návrhu sochaře Johanna Karla Stülpa z Waldsassenu, který byl tehdy ve službách města Chebu, ve středu náměstí uprostřed historického jádra města Loket (Elbogen) celkovým nákladem 104 tisíc zlatých. Stavební práce provedli loketští kameníci, otec a syn Martin a Šebestián Lambecherovi celkovým nákladem 103 zlatých. Stülp sám vytvořil šest plastik světců a třech andělů, 27 reliéfových polí a další šest rostlinných plastik, za což mu bylo vyplaceno podle kvitance celkem 329 zlatých 30 krejcarů.

Podle měsíčních účtů města Lokte pomáhal při stavbě trojičného sloupu rovněž tepelský polír Johann Wolfgang Braunbock, někdejší dvorní stavitel architekta Kryštofa Dientzenhofera. Na stavbě sloupu je rovněž doložen neznámý sochař z Jáchymova, patrně Johann Georg Grobitsch a pražští tesaři J. Huber a K. Rödl. Roku 1718 kontroloval žlutický sochař Oswald Josef Wenda tři dokončené plastiky světců, sv. Václava, sv. Floriána a sv. Jana Křtitele. V průběhu stavby bylo rozhodnuto, že bude podoba sloupu doplněna dalšími třemi plastikami světců na půlkruhových podstavcích, přistavěných do konkávně zalomených ploch původně prostého trojbokého podstavce, sv. Jana Nepomuckého, sv. Šebestiána a Panny Marie.

Dne 3. května 1958 byl sloup se sousoším Nejsvětější Trojice zapsán na státní seznam kulturních památek pod rejtř. č. 29746/4-684. V roce 2001 proběhla celková rekonstrukce sloupu, další opravy proběhly v roce 2008.

Popis objektu:

Vrcholně barokní sloup se sousoším Nejsvětější Trojice je založen na trigonální kompozici s dvoustupňovým trojbokým podstavcem, doplněným plastikami světců, trojbokým sloupem a vrcholovým sousoším. Hlavní výjev je orientován k východu, aby ho bylo vidět při příchodu na náměstí od původní městské brány. Dominantní figurální vrcholové sousoší Nejsvětější Trojice z jemnozrnného pískovce je tvořeno plastikami Boha Otce s žezlem, Syna s křížem a Ducha Svatého v podobě holubice ve svatozáři. Základnu sousoší tvoří plastické oblaka.

Vrcholové sousoší je umístěno na vrcholu trojbokého sloupu z šedé žuly se zkosenými nárožími a profilovanou hlavicí z jemnozrnného pískovce, zdobenou postavami andílků, rostlinným dekorem a volutovými nárožími. Ve vystouplých obdélných středových rámcích jsou vysekány pozlacené latinské s chronogramy na roku 1719. Na pohledové východní straně sloupu je umístěn nápis: „GLORIA TRIVNI DEO PATRI DEO FILIO DEO SPIRITVI SANCTO“ (Sláva Trojjedinému Bohu Otci, Bohu Synu, Bohu Duchu svatému). Na severozápadní straně sloupu nápis: „SIT DEO GENITORI VNIGENITOq[ve] SANCTO PROCEDENTI AB VTROq[ve] TRINIS PAR ADORATIO“ (Budiž Bohu Roditeli a Jednorozenému, svatému Vycházejícímu z jednoho i druhého, třem stejné uctívání). Na jihozápadní straně nápis: „SIT CREATORI REDEMPTORI SALVTIFEROq[ve] SPIRATORI HONOR ET IVBILATIO“ (Budiž Stvořiteli, Vykupiteli a spásonosnému Oduševňovateli čest a sláva).

Základnu sloupu s vrcholovým sousoším tvoří dvojstupňový podstavec na trojbokém půdorysu se zvýrazněnými nárožími. Horní patro tvoří trojboký podstavec z šedé žuly s volutami v nárožích a konkávně prohnutými stranami a profilovanou patkou, doplněný horní profilovanou krycí deskou z jemnozrnného pískovce. Na výběžcích římsy v nárožích jsou postaveny pískovcové plastiky archandělů na nízkých profilovaných hranolových soklech, sochy sv. Michaela, sv. Gabriela a sv. Rafeala.

Spodní patro je tvořeno trojbokým podstavcem z šedé žuly s hranolovými pilíři v nárožích, konkávně prohnutými stranami se středovými půlkruhovými podstavci, profilovanou patkou s mohutným soklem, doplněný horní profilovanou krycí deskou z jemnozrnného pískovce. Na vystupujících žebrech římsy nad hranolovými nárožními podavci s pozlacenými latinskými nápisy s chronogramem na rok 1719 jsou postaveny pískovcové plastiky světců. V jihovýchodním nároží je postavena socha sv. Václava, na podstavci je vyveden nápis: „DVX BOHEMIAE PRINCEPS PACIS ORA PRO NOBIS“ (Vévodo české země, kníže míru, pros za nás). V severovýchodním nároží je postavena socha sv. Floriána na podstavci s nápisem: „VT IGNIS NON LAEDAT SANCTVS FLORIANVS IMPETRET“ (Aby oheň neškodil, svatý Florián nechť dosáhne). V západním nároží pak socha sv. Jana Křtitele na podstavci s nápisem: „CHRISTI PRAECVRSOR QVO INTER NATOS NON EST MAIOR SIS NOBIS IBI FORTIS DEFENSOR“ (Předchůdce Kristův, nad něhož není mezi zrozenými většího, budiž nám tam mocným ochráncem).

Na půlkruhových podstavcích v osách stran s pozlacenými latinskými nápisy s chronogramem na rok 1719, doplněné nikami s pozlacenými mřížkami, jsou postaveny další pískovcové plastiky světců. Na jižní straně socha Panny Marie Neposkvrněné (Immaculata) postavena na podstavci s nápisem: „VIRGO SINE LABE GENATA CHRISTI DEI MATER INVIOLATA SIS NOB{I}IS PATRONA“ (Panna beze skvrny zrozená, Krista Boha matka bezúhonná, budiž naší patronkou). Na jihozápadní straně socha sv. Šebestiána na podstavci s nápisem: „A LVE LIBERET DEVS OMNES HABITANTES CVBITI“ (Od moru nechť osvobodí Bůh všechny obyvatele Lokte). Na severozápadní straně pak socha sv. Jana Nepomuckého na podstavci s nápisem: „SPECIALIS FAMAE PATRONE IN VRBE PRAGENSI GLORIOSE DEPOSITE NOS POENITENTES BENIGNE INTVERE“ (Obzvláštní pověsti ochránce, ve Městě pražském slavně pohřbený, nás litující dobrotivě popatři). Na východní pohledové straně je na podstavci pod sochou Panny Marie připojen pískovcová plastická kartuše s reliéfním loketským městským znakem, obklopeným latinským pamětním nápisem s chronogramem na rok 1719: „ANNO QVO CVBITENSES PRETIO DATO LITMITZ RELVERE“ (Roku, jehož Loketští, cenu davše, Lipnici vyplatili).

Podstavec je obklopen kamennou kuželkovou balustrádou na šestibokém půdorysu s konkávně prohnutými středovými stranami, s šesti hranolovými sloupky, zdobenými reliéfním rostlinným dekorem. Trojiční sloup se zábradlím je postaven na schodišti o třech profilovaných kamenných stupních, zachovávajícím půdorys zábradlí. Celý objekt je pak postaven na jednoduchém nízkém dlážděném stupni na šestibokém půdorysu. Na úrovni stupně bývalo dříve umístěno vysoké zdobené kované zábradlí.

sloup se sousoším Nejsvětější Trojice v době kolem roku 1880

trojiční sloup na kolorované pohlednici z počátku 20. století

barokní trojiční sloup na náměstí v Lokti - červenec 1904

trojiční sloup na pohlednici z roku 1905

trojiční sloup na pohlednici z roku 1916

detail soch světců na podstavci trojičního sloupu v roce 1916

trojiční sloup na kolorované pohlednici z počátku 20. století

trojiční sloup v době před rokem 1945

barokní trojiční sloup v době před rokem 1945

barokní sloup se sousoším Nejsvětější Trojice uprostřed náměstí v Lokti - březen 2013

trojiční sloup od jihovýchodu - březen 2013

sloup Nejsvětější Trojice - březen 2013

trojiční sloup od jihozápadu - březen 2013

barokní sloup se sousoším Nejsvětější Trojice uprostřed náměstí v Lokti - březen 2013

trojiční sloup od severozápadu - březen 2013

vrcholně barokní trojiční sloup - březen 2013

sloup s vrcholovým sousoším - březen 2013

plastiky světců na podstavci trojičního sloupu - březen 2013

Použitá literatura:

Kozák, L. 1955 : Západočeské barokní sloupy sv. Trojice, 108/110, Historický sborník Karlovarska, Karlovy Vary, 93/123
Kuča, K.-Zeman, L. 2006 : Památky Karlovarského kraje, Karlovy Vary, 224
Poche, E. a kol. 1978 : Umělecké památky Čech 2 (K-O), Praha, 308

Původně gotický farní kostel sv. Václava byl postaven patrně již na počátku 13. století ve svahu těsně pod hradem nad náměstím uprostřed města Loket (Elbogen). První písemná zmínka o zdejším kostele pochází z roku 1240. Během přepadení města Loket Šliky v roce 1473 zdejší kostel vyhořel a následně byl pozdně goticky obnoven a rozšířen. V letech 1701-1734 proběhla rozsáhlá barokní přestavba kostela, přerušená roku 1725 ničivým požárem města, během které kostel zcela vyhořel. Na konci 20. století byla provedena celková rekonstrukce vnější fasády kostela.

Objekt: gotický, barokně přestavěný jednolodní kostel
Typologie: sakrální stavby
Kategorie: architektonické památky

Obec: Loket (Elbogen)
Okres: Sokolov
Poloha: ve svahu těsně pod hradem nad náměstím uprostřed města
GPS: 50°11’12.415″N, 12°45’13.147″E

Období vzniku: počátek 13. století
Architekt: neznámý
Období přestavby: 1701-1734
Architekt: Wolfgang Braunbock
Památková ochrana: od 3. května 1958
Č. rejst. ÚSKP: 46324/4-682
Stav: zachovaný
Přístupnost: volně přístupný v denních hodinách

Historie objektu:

Původně gotický městský farní kostel sv. Václava byl postaven patrně již na počátku 13. století ve svahu těsně pod nově vystavěným hradem nad náměstím uprostřed města Loket (Elbogen). První písemná zmínka o zdejším kostele pochází z roku 1240, kdy předal král Václav I. sedleckou církevní oblast spolu s hradem a městem Loket do duchovní správy pražského Rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou. Řád při zdejším kostele následně založil špitál, poprvé připomínaný k roku 1305.

Zdejší kostel byl až do roku 1293 ve věcech církevních podřízen k farnímu kostelu sv. Anny v Sedlci. Teprve v roce 1325 u kostela ustanoven vlastní plebán, kněz ustanovený mimo biskupské sídlo. Král Jan Lucemburský tehdy při této příležitosti přislíbil přenesení kostela, který přiléhal těsně k hradnímu obvodu, na důstojnější místo, k čemuž však nedošlo.

Během přepadení města Loket Šliky v roce 1473 zdejší kostel vyhořel. Majitel zdejšího panství Matyáš Šlik nechal následně vyhořelý kostel vlastním nákladem pozdně goticky obnovit a rozšířit. V interiéru kostela nechal na základě své závěti zřídit rodovou hrobku. Po smrti Matyáše v roce 1487 v obnově kostela pokračoval jeho sny Mikuláš Šlik. Stavební práce včetně pořízení nového uměleckého vnitřního zařízení byly dokončeny v roce 1490 a kostel byl nově vysvěcen. Roku 1578 byly pořízeny nové varhany od karlovarského varhanáře Gabriela Rafaela Rottensteina. V letech 1594-1621 byl zdejší kostel protestantským.

V letech 1625-1626 postavil jáchymovský varhanář Jakub Schedlich v kostele nové varhany. Roku 1647 ve zdejším kostele koupila matka majitele panství v Dolním Chodově Viléma z Planckenheimu dědičný pohřeb za 100 tolarů. Následně byl kostel zařízen novým vybavením. V roce 1676 byla ke kostelu přistavěna nadací měšťana Michala Geyera boční kaple. Poměrně malý pozdně gotický městský kostel sv. Václava však koncem 17. století přestal dostačovat rozrůstajícímu se počtu věřících měšťanů Lokte.

Roku 1701 byla započata barokní přestavba farního kostela sv. Václava. Upraveno bylo tehdy presbyterium kostela a k věži bylo přistavěno těleso šnekovitého schodiště. Dne 26. ledna 1725 byla stavba přerušena velkým požárem města, během kterého kostel zcela vyhořel. Zničený kostel byl následně rozsáhle barokně obnoven a rozšířen stavitelem Wolfem podle projektu stavitele Wolfganga Braunbocka, známého z dostavby premonstrátského kláštera v Teplé. Po jeho smrti v roce 1729 dokončil obnovu kostela do roku 1734 syn Jan Ondřej Braunbock. Z původního gotického kostela zůstaly zachovány pouze část severní stěny s kvádříkovým zdivem, severní portál, obvodové zdi presbytáře a spodní část věže. V letech 1725-1734 pracoval na výzdobě kostela J. B. Schmidt. V souvislosti s přestavbou kostela byl upraven i přilehlý terasovitý ve svahu pod hradem a hřbitovní branka ústící za presbytářem do Kostelní ulice. Otevření obnoveného farního kostela sv. Václava proběhlo v roce 1734.

Ještě v roce 1709 byl do krypty kostela pohřben loketský varhanář Abraham Stark. Během úprav přiléhající Kostelní ulice v letech 1835-1837, která byla rozšířena byla změněn její sklon, byla snesena původní ohradní zeď hřbitova a ke vstupu do kostela přistavěno mohutné trojramenné schodiště. Prostor kolem kostela byl tehdy podepřen masivní opěrnou zdí, do které byla ve východní části vsazena jednoduchá empirová kašna. Nový vstup tehdy získal i sousední objekt fary. V letech 1903-1905 proběhly úpravy kostela. Původní barokní cibulové zastřešení kostelní věže bylo tehdy nahrazeno vysokou dlátkovou střechou s lucernou.

Dne 3. května 1958 byl kostel sv. Václava zapsán na státní seznam kulturních památek pod rejtř. č. 46324/4-682. Roku 1989 byla provedena rekonstrukce varhan kostela M. Vrbou z Karlových Varů. V průběhu devadesátých let 20. století byla provedena celková rekonstrukce vnější fasády kostela.

Popis objektu:

Původně gotický, barokně přestavěný neorientovaný jednolodní kostel na obdélném půdorysu, krytý plechovou valbovou střechou, s vně polygonálním, uvnitř zaobleným užším odsazeným presbytářem, krytým plechovou sedlovou, nad závěrem zvábenou střechou. Při jihozápadní stěně presbytáře kostela je přistavena mohutná hranolová věž, s užší obdélnou horní části se zkosenými nárožími, završená původně cibulovou bání, nahrazenou v lezech 1903-1905 vysokou dlátkovou střechou s lucernou. V nároží mezi lodí kostela a věží je přistavěno polygonální těleso šnekovitého schodiště. Při jihozápadní stěně věže je připojena velká otevřená kaplička Božího hrobu s nikou v nástavci. Při severovýchodní stěně presbytáře kostela je připojena obdélná sakristie s plechovou valbovou střechou.

Hlavní západní trojosé průčelí kostela je prolomeno obdélným kamenným portálem hlavního vchodu s kamenným profilovaným polokruhovým štítem v nadpraží a mohutným obdélným polokruhově zakončeným oknem v ose nad ním. Po stranách vchodu jsou umístěny dvojice mohutných profilovaných sdružených pilastrů. V krajních osách jsou umístěny velké nikdy se sochami světců. Průčelí je nad mohutnou profilovanou korunní římsou završeno menším volutovým štítovým nástavcem s plastikou světce ve výklenku a pilastry po stranách, zakončeným trojúhelníkovým štítem.

V jižní boční stěně lodi je prolomen portál postranního vchodu s pilastry po stranách vynášejícími profilovaný polokruhový štít s nikou uprostřed. Čtyřosá průčelí bočních stěn lodi jsou v v přízemí prolomeny polokruhovými okny, patra pak velkými obdélnými, polokruhově zakončenými okny. Levá osa je prosvětlena čtveřicí menších polokruhových oken v ose nad sebou. Stěny presbytáře jsou prolomeny po jednom velkém obdélném, polokruhově zakončeném okně a menším kruhovém okně v ose nad ním. Vnější stěny kostela jsou členěny pilastry a lisenovými rámci.

Od jihu z Kostelní ulice vede k hlavnímu a postrannímu vchodu kostela trojramenné kamenné schodiště. Prostor u kostela je oddělen masivní opěrnou zdí.

Loď kostela je zaklenuta dřevěnou zrcadlovou neckovou klenbou. Vysoký triumfální oblouk kostela je zakončen polokruhově. Presbytář kostela je sklenut oválnou plochou kupolí, v závěru pak velenou klenbou s lunetami. Sakristie je zaklenuta valeně. Na všech klenbách je vyvedena bohatá štuková výzdoba. V západní části lodi je umístěna trojramenná dřevěná kruchta s barokně prohnutými čely a balustrádou, vynesená na hranolových sloupech s profilovanými hlavicemi. Na obou stranách presbytáře jsou umístěny oratoře s balustrádou, zaklenuté křížovou klenbou. Vnitřní stěny kostela jsou členěny mohutnými pilastry s profilovanými hlavicemi a patkami, vynášející profilované římsy, a dekorativními arkádami nad okny, vynesenými na polosloupech se zdobnými hlavicemi.

Bohaté jednotné barokní vnitřní zařízení kostela pochází z let 1725-1734. Průhledově řešený, sloupový hlavní oltář, byl roku 1757 doplněn sochami zemských patronů od sochaře Jakoba Eberla z Mašťova. Na zadní straně oltáře je zavěšen původně barokní obraz Smrt sv. Václava od českého barokního malíře Petra Brandla, znehodnocený přemalbou z roku 1875. Po stranách oltářního obrazu jsou postaveny sochy sv. Jana Nepomuckého, sv. Vojtěcha, sv. Norberta a sv. Ludmily. Malované antependium s výjevem Sláva Nejsvětější Trojice pochází od malíře Elliase Dollhopfa z Horního Slavkova z roku 1744.

Po stranách triumfálního oblouku jsou ve výklencích v nárožích lodi postaveny dva protějškové postranní oltáře. Po levé straně je umístěn postranní oltář s barokní plastikou Ukřižovaného Ježíše Krista z doby kolem roku 1700 ve středové nice. Kříž byl jediným předmětem zázračně uchráněným během požáru kostela v roce 1725. Po pravé straně je postaven postranní oltář s milostnou pozdně gotickou sochou Panny Marie (Madona) z let 1470-1480. V otevřené menze oltáře jsou umístěny sošky dvanácti apoštolů.

Na levém sloupu triumfálního oblouku je umístěna vyřezávaná barokní kazatelna z dílny sochaře Jakoba Eberla z Mašťova s ornamentální a figurální výzdobou na řečništi a stříšce. Při pravé straně presbytáře je postaven rokokový oltář Panny Marie Chlumské s bohatým figurálním rámem. Na bočních stěnách lodi kostela jsou na konzolách postaveny rokokové sošky sv. Kateřiny, sv. Šebestiána, sv. Ondřeje, sv. Anny, sv. Floriána, sv. Rozálie, sv. Jana Nepomuckého, sv. Jana Evangelisty.

Mazi další vybavení interiéru kostela patří barokní zpovědnice z doby přestavby kostela. V presbytáři je zavěšen zašlý obraz Nanebevzetí Panny Marie ze 17. století a v lodi kostela pak obraz Korunování Panny Marie z doby kolem roku 1750. Řezaný rám obrazu Panny Marie na zpovědnici pochází od J. B. Schmidta. Na kruchtě jsou umístěny varhany z roku 1725 od loketského varhanáře Johanna Leopolda Burkharda.

kostel sv. Václava v Lokti - březen 2013

farní kostel sv. Václava nad náměstím v Lokti - březen 2013

farní kostel sv. Václava od západu - březen 2013

farní kostel sv. Václava nad náměstím v Lokti - březen 2013

kostel sv. Václava od západu - březen 2013

jihozápadní průčelí farního kostela sv. Václava - březen 2013

věž kostela sv. Václava - březen 2013

závěr kostela sv. Václava - březen 2013

závěr kostela od východu - březen 2013

věž kostela sv. Václava - březen 2013

závěr kostela od severu - březen 2013

interiér farního kostela sv. Václava v Lokti - březen 2013

interiér kostela sv. Václava - březen 2013

hlavní oltář farního kostela - březen 2013

postranní oltář v lodi kostela - březen 2013

barokní kruchta s varhanami - březen 2013

Použitá literatura:

Poche, E. a kol. 1978 : Umělecké památky Čech 2 (K-O), Praha, 308

Obecní kaple od neznámého architekta z doby před rokem 1841 stávala na jižním okraji návesního rybníku na návsi uprostřed vsi Kozlov (Kosslau). Již v polovině třicátých let 20. století byla kaple již značně zchátralá. Někdy poté, patrně po nuceném vysídlení německého obyvatelstva na konci druhé světové války, byla nakonec zchátralá kaple zbořena.

Objekt: hranolová kaple
Typologie: sakrální stavby
Kategorie: architektonické památky

Obec: Kozlov (Kosslau)
Okres: Karlovy Vary
Poloha: u návesního rybníku na návsi uprostřed vsi
GPS: 50°6’25.698″N, 13°1’36.167″E

Období vzniku: před rokem 1841
Architekt: neznámý
Období devastace: po roce 1945
Stav: zaniklá

Historie objektu:

Obecní kaple od neznámého architekta z doby před rokem 1841 stávala na jižním okraji návesního rybníku na návsi uprostřed vsi Kozlov (Kosslau). Již v polovině třicátých let 20. století byla kaple již značně zchátralá. Někdy poté, patrně po nuceném vysídlení německého obyvatelstva na konci druhé světové války, byla nakonec zchátralá kaple zbořena.

Popis objektu:

Jednoduchá hranolová kaple bez oken krytá šindelovou sedlovou střechou. Vstupní průčelí kaple s obdélným vchodem bývalo završeno vystupujícím profilovaným trojúhelníkovým štítem s kruhovým okénkem v ose. Pod střechou kaple obíhala profilovaná korunní římsa. Vnější stěny kaple bývaly hladké, bez členění.

zchátralá obecní kaple v Kozlově na historické fotografii z roku 1935

Použitá literatura:

Träger, G. 1993 : Denkmäler im Egerland. Kreis Luditz, Eichstätt, 105

Honosná rodinná Vila Becher byla postavena v letech 1913-1914 pro továrníka Johanna Gustava Bechera podle projektu karlovarského architekta Karla Hellera ve výstavní vilové čtvrti Westend v západní části města Karlovy Vary (Karlsbad). Během 2. světové války zde bylo sídlo krajského velitelství SS, ve 2. polovině 20. století Dům pionýrů a mládeže. Poté Vila Becher postupně chátrala. V letech 2009-2011 následně přistoupil Karlovarský kraj k celkové rekonstrukci objektu a přeměně nevyužívané budovy na Interaktivní galerii Becherova vila.

Objekt: rodinná vila
Typologie: historické objekty
Kategorie: architektonické památky

Obec: Karlovy Vary (Kalrsbad)
Okres: Karlovy Vary
Poloha: ve vilové čtvrti Westend v západní části města
GPS: 50°13’34.290″N, 12°52’28.993″E

Období vzniku: 1913-1914
Architekt: Karl Heller
Stavebník: Johann Gustav Becher
Památková ochrana: od 21. března 1995
Č. rejst. ÚSKP : 20197/4-4991
Stav: po celkové rekonstrukci
Přístupnost: přístupná v době konání veřejných kulturních akcí

Historie objektu:

V roce 1912 byl zpracován zastavovací plán pro výstavbu honosné secesní rodinné vily pro majitele zdejší likérky, továrníka Johanna Gustava Bechera z významné karlovarské rodiny, na části parcel XIV. a XV. na tehdejším severozápadním okraji výstavní vilové čtvrti Westend v západní části města Karlovy Vary (Karlsbad). Ještě v září téhož roku 1912 vypracoval známý karlovarský městský architekt Karl Heller návrh novostavby objektu Palais Becher v podobě rodinného paláce počátku 20. století, budovaného s ohledem na zajištění komfortního bydlení a patřičné reprezentace svých majitelů. Dne 15. února 1913 byl následně schválen částečně přepracovaný Hellerův projekt z ledna roku 1913. Ihned poté byly zahájeny stavební práce, které totiž mohly být v lázeňském městě prováděny pouze v podzimním a zimním období, aby nerušily lázeňskou sezónu.

Samotná výstavba Vily Becher čp. 1196 probíhala v letech 1913-1914. Vestavěný nábytek zhotovila drážďanská firma Vereinigte Werkstatten für Kunstgewerbe, Dresden-Altstadt. Kolaudace dokončeného objektu proběhla dne 23. května 1914. Ve druhé polovině roku 1914 byl ještě v severozápadní části pozemku vystavěn objekt garáží. Po smrti Johanna Gustava Bechera dne 19. února 1921 přešla rodinná vila Becherů do vlastnictví Spolku pro chemickou a hutní výrobu z Ústí nad Labem (Verein für chemische und metallurgische Production). Roku 1928 nechal spolek vybudovat v suterénu objektu vinný sklep podle návrhu karlovarského stavitele Fridricha Seitze. Po připojení pohraničí k Německu v roce 1938 se během druhé světové války stala Vila Becher sídlem krajského velitelství SS.

Po nuceném vysídlení německého obyvatelstva na konci druhé světové války byla Vila Becher převedena do majetku československého státu. V letech 1951-1987 sloužila objekt jako Dům pionýrů a mládeže. Následně byl objekt na delší čas uzavřen a postupně chátral. V devadesátých letech 20. století se stal vlastníkem objektu Školský úřad v Karlových Varech. Dne 21. března 1995 byla Vila Becher v Karlových Varech zapsána na státní seznam kulturních památek České republiky pod rejtř. č. 20197/4-4991.

Roku 1996 přistoupil Školský úřad k přestavbě historické budovy na hudební školu. Započatá adaptace však byla realizována pouze nárazově, stavební práce navíc zasáhly do historické jednotné podoby objektu i původního mobiliáře. Během stavební nečinnosti docházelo k opakovanému vykrádání objektu, k postupnému odcizování a vandalskému ničení cenných částí dochovaného mobiliáře. Rekonstrukce nakonec nebyla dokončena a objekt opět chátral. Koncem devadesátých let 20. století byla Vila Becher převedena z Ministerstva školství České republiky do majetku Karlovarského kraje jako součást směny za jinou nemovitost v Karlových Varech. Roku 2006 následně schválilo zastupitelstvo města Karlovy Vary odprodej pozemků kolem objektu Karlovarskému kraji za 140 tisíc korun.

V letech 2009-2011 následně přistoupil Karlovarský kraj k rozsáhlé celkové rekonstrukci objektu a přeměně nevyužívané budovy na kulturní centrum a interaktivní galerii karlovarské Galerie umění. Zajištěním realizace projektu byla pověřena Agentura projektového a dotačního managementu Karlovarského kraje. Rekonstrukční práce, které probíhaly ve dvou etapách v období od listopadu roku 2009 do května roku 2011, provedla stavební firma Thermia-Bau a.s. podle projektu architekta Ing. arch. Miloslava Bokoty. Restaurátorské práce provedla firma Gema Art Group a. s. Celkové náklady na rekonstrukci objektu činily 88,7 milionu korun. Částka 77,6 milionu korun byla získána z rozpočtu Evropské unie, zbylé prostředky ve výši více než 11 milionu korun uhradil vlastník objektu, Karlovarský kraj. Slavnostní otevření nového kulturního střediska Interaktivní galerie Becherova vila proběhlo v květnu roku 2011.

Popis objektu:

Dvoupatrová rodinná vila v pojetí italizujících vil s francouzskými vzory na téměř čtvercovém půdorysu s vystupujícími půlkruhovými rizality salonu a zimní zahrady, krytá mansardovou střechou s vrcholovým světlíkem a vikýři, završenými karnýrovým obloukem s klenákem a dekorativními koulemi (čučkami).

V jihovýchodním nároží je mezi vystupující hmotu východního a jižního průčelí asymetricky vklíněna válcová věž, završená osmibokým vyhlídkovým belvedérem, zastřešeným osmibokou jehlancovou střechou. V přízemí je věž doplněna čtvrtkruhovým rizalitem, vynášejícím terásku. Podle původního projektu zde měla být situována klasická lodžie. Po stranách věže je umístěno dvouramenné schodiště se vstupem do zahrady. Z půdorysu hmoty objektu vystupují půlkruhové rizality salonu a zimní zahrady, završené karnýrovým štítem, zdobeným na vrcholovém klenáku dekorativní koulí (čučkou).

Hlavní vstup do objektu je situován v ose východního průčelí ve formě půlkruhového rizalitu s karnýrovým štítem, zdobeným na vrcholovém klenáku dekorativní koulí (čučkou). Podle původního projektu z roku 1913 měl být umístěn v klasické arkádové lodžii (portiku), nesoucí terásku a částečně ustupující z východního průčelí. V severním průčelí objektu je situován široký vstup s mohutnou mansardovou markýzou.

Stěny objektu jsou prolomeny obdélnými okny, rámovanými vpadlými paspartami s půlkruhovým vpadlým záklenkem. Rizality jsou pak prosvětleny obdélnými, polokruhově zakončenými okny. Vnější stěny objektu jsou v duchu rané moderny velice střídmé, opatřené tvrdou šlechtěnou omítkou imitující kámen. Výraznější prvky architektonického členění plochých stěn představují pouze mělké lizény na nároží rizalitů, arkády v oblých rizalitech, profilované římsy, vpadlé, slepé záklenky oken v patře a výrazné žaluziové okenice. Zajímavým detailem je uplatnění kapek (guttae) v ose arkád. Hodnotným technickým prvkem průčelí bývaly výsuvné venkovní rolety, které se obsluhovaly z interiéru a při vysunování se stáčely do obdélných schránek nad okny v interiéru. Sokl zdiva objektu je proveden na způsob mohutného pískovcového kyklopského zdiva.

projekt Vily Becher podle Karla Hellera z roku 1913

Dispozice objektu, řešeného původně jako rodinný palác s komfortním vybavením na způsob anglického venkovského domu (cottage), vychází z otevřené střední haly, do níž vede přímě široké kamenné centrální schodiště s jednoduchým pozlaceným zábradlím. Hala je v obou podlažích otevřena galeriemi, osvětlovanými vrchním světlíkem. Ve středu haly je umístěna drobná fontánka s mozaikou. Hodnotné je vstupní zádvěří s lucernou. Dispozice čerpá z klasických principů středové dvorany s obíhající koridorovou chodbou jako paralele k antickému Vitruviovu Etruskému atriu.

Ve zvýšeném přízemí objektu se původně nacházel přijímací pokoj, salon, jídelna, doplněná arkýřem a zimní zahradou, kuchyně s přípravnou a spíž. V jídelně se zachovalo dřevěné táflování a štuková výzdoba stropů. U hlavního schodiště pak byla situována koupelna s toaletní místností pro garderobu, šatna a záchod. Na právě straně schodiště probíhalo ještě boční provozní kamenné schodiště pro personál, které vede ze suterénu až do třetího nadzemního podlaží, s provozními záchody po stranách. V suterénu domu se nacházela prádelna, žehlírna, kotelna s prostorem pro uložení koksu a také byt domovníka s jedním pokojem a kuchyní. V prvním patře byly umístěny o bytné pokoje s ložnicí a čtyřmi pokoji pro hosty, lázeň s toaletou a dva záchody. V podkroví býval ještě další pokoj pro hosty a komory.

Vnitřní stěny jsou zdobeny hodnotnými nástěnnými malbami s dekorativní výmalbou ve stylu Art Deco v podobě iluzivních mozaikových výplní s geometrickým členěním, s motivy rostlinnými i figurálními. V malovaném erbu se nachází monogram autora výmalby „GM“ a pod erbem letopočet 1914. Strop místností je kryt dubovým kazetovým stropem s čtvercovými kazetami, vyplněnými sádrovou omítkou, a dřevěnou obvodovou římsou. Některá okna jsou zdobena malovanými vitrážemi. Podlahy jsou teracovou krytinou. Pokoje bývaly vybaveny dřevěným vestavěným nábytkem od drážďanské firmy Vereinigte Werkstatten für Kunstgewerbe, Dresden-Altstadt.

V přízemí objektu se po rekonstrukci nachází vstupní hala, šatna, výstavní hala, víceúčelový sál, salonek, reprezentační salonek a zázemí. V suterénu pak grafický nebo malířský ateliér a kreslírna, keramická dílna, knihovna a nezbytné zázemí. Poslední patro, koncipované jako ubytovací podlaží, je doplněno kanceláří kurátora galerie a depozitářem.

V severozápadní části oploceného pozemku stojí objekt původní garáže s mansardovou střechou. Dnes slouží objekt jako zahradní domek s venkovní ateliérovou dílnou.

nová rodinná Vila Becher na kolorované pohlednici z doby po roce 1914

zchátralá Vila Becher v roce 2009 před celkovou rekonstrukcí

zchátralá Vila Becher v roce 2009

započatá rekonstrukce zchátralé Vily Becher - listopad 2009

započatá rekonstrukce zchátralé Vily Becher - prosinec 2009

Vila Becher během probíhající rekonstrukce - duben 2010

celková rekonstrukce historického objektu - červen 2010

rodinná Vila Becher po celkové rekonstrukci - březen 2013

Vila Becher od jihovýchodu - březen 2013

jihovýchodní nároží objektu - březen 2013

honosná rodinná Vila Becher - říjen 2011

Interaktivní galerie Becherova vila - březen 2013

Použitá literatura:

Zeman, L. 1998 : Karlovarský Westend, Karlovy Vary, 69/70
Zeman, L. a kol. 2010 : Slavné vily Karlovarského kraje, Praha, 256

Raně gotický hrad Liebenstein byl založen jako sídlo chebského ministeriálního rodu pánu z Liebesteina v době kolem poloviny 13. století na vyvýšené ostrožně v jihovýchodní části vsi Libá (Liebenstein). Během let byl hrad několikrát přestavován a zdokonalován. Na počátku 18. století byl středověký hrad za Zedwitzů přestavěn na pohodlný reprezentativní barokní zámek. Během druhé poloviny 20. století však nevyužívaný zámecký areál postupně zchátral a proměnil se ve zříceniny. O roku 1991 je objekt v soukromých rukou a probíhá jeho celkové rekonstrukce.

Objekt: goticko-renesanční hrad, přestavěný na barokní zámek
Typologie: panská sídla
Kategorie: architektonické památky

Obec: Libá (Liebenstein)
Okres: Cheb
Poloha: na vyvýšené ostrožně v jihovýchodní části vsi
GPS: 50°7’36.260″N, 12°14’1.904″E

Období vzniku: polovina 13. století
První písemná zmínka: 1264
Období přestavby: počátek 18. století
Období devastace: po roce 1945
Památková ochrana: od 3. května 1958
Č. rejst. ÚSKP : 28395/4-46
Stav: v celkové rekonstrukci
Přístupnost: nepřístupný

Historie objektu:

Raně gotický hrad Liebenstein byl založen jako sídlo chebského ministeriálního rodu pánu z Liebesteina v době kolem poloviny 13. století na vyvýšené ostrožně nad soutokem Vlastislavského (Grofsbach) a Libského potoka (Lassbach) v jihovýchodní části vsi Libá (Liebenstein). Příslušníci tohoto významného rodu, pocházejícího ze stejnojmenného hradu Liebenstein u Tischenreutu v dnešním Německu, získali v době kolem roku 1200 v rámci kolonizace lénem od Štaufů pozemky v okolí Chebu a patrně v polovině 13. století rovněž území severozápadně od něj, na němž se následně trvale usadili. Ministeriální hrad Liebenstein se tak stal součástí budovaného systému vojenského i mocenského opevnění kolem chebského hradu.

První zmínka o zdejším hradu a vsi pochází z roku 1264, kdy zde seděl chebský rychtář Ruprecht, píšící se prvně již s predikátem „de Nuen Liebenstein“ (z Nového Liebensteina), spolu se svým bratrem. Ke zboží zdejšího hradu tehdy patřilo několik dalších okolních vsí. Páni z Liebensteinu však v roce 1292 rytířem Jindřichem II. vymírají a jejich léna připadla jako odúmrť říši. Zdejší hrad s panstvím poté roku 1292 přešlo panstvím s hradem jako odumřelé říšské léno do majetku Ditricha z Persbergu s podmínkou, že bude do základů zbořen a zničen. Tato žádost souvisela s rozkladem ministeriality a narůstajícím mocenským monopolem města Chebu, zastaveného českému státu. V roce 1298 prodal Detřich z Persberku panství Libá valdsaskému klášteru. Koncem 13. století byl nakonec zdejší hrad patrně opravdu pobořen v souvislosti s mocenskými zápasy zdejších ministeriálů s klášterem Waldsassen. Z toho důvodu patrně také nebyl uveden v zástavní listině Ludvíka Bavora z roku 1322, kterou získal Chebsko český král Jan Lucemburský.

V roce 1346 propůjčil český král Jan Lucemburský darovací listinou tehdy již dlouhý čas zpustlý hrad Liebenstein jako české korunní léno chebskému měšťanu Franzi Gossweinovi, kterému dal zdejší hrad „k opravení, opevnění, znovu postavení a vyzdvižení„. K snazšímu opevnění přidal ještě 13 lánů. Franz Gosswein nechal následně pobořený hrad goticky obnovit a přestavět. Listinou ze dne 6. dubna 1349 vyhlásil Franz Gosswein obnovený hrad za vždy otevřený městu Chebu, kterému rovněž postoupil předkupní právo na celé panství. Koncem padesátých let 14. století drželi hrad Liebenstein Franzovi potomci Johann a Wenzl Gossweinovi. Roku 1370 však žil patrně již jen Wenzl Gosswein.

Wenzl Gosswein však v souvislosti s válkou mezi městem Cheb a chebskou šlechtou v sedmdesátých a osmdesátých letech 14. století učinil ze zdejšího hradu základnu, z níž konal četné loupeživé výpady do širokého okolí. Dne 17. září 1381 mu proto bylo zdejší zboží odňato a propůjčeno chebskému hejtmanovi Johannu z Leuchtenberga. Nový držitel následně rozprodal některé části panství chebským měšťanům. Dne 25. listopadu 1398 potvrdil český král Václav IV. listinou příslušnost hradu Liebenstein k Chebsku a zakazuje jeho zcizení. V roce 1400 nakonec prodal jádro zdejšího statku s hradem Liebenstein významnému chebskému měšťanu Eduardu Rudischovi. Rovněž nový majitel potvrdil již roku 1402 zdejší hrad otevřeným městu Chebu. Roku 1406 byl v areálu opevnění zdejšího hradu vybudován gotický farní kostel sv. Trojice a sv. Kateřiny. Eduard Rudisch vedl od roku 1410 spory o majetek s Johannem z Hohenzollernu, který Rusichovi činil velké škody. Při řešil Johann až u Norimberského soudu, ale chebská privilegia nedovolovala k cizím soudům předvolávat chebské měšťany, proto se tam tito nedostavili, a tak byli dáni v roce 1412 norimberským soudcem do klatby. Po smrti Eduarda Rudische v roce 1418 přešel hrad Liebenstein jako dědictví jeho dcery Otýlie, provdané za Arnolda ze Sparnecku, do držení tohoto významného rytířského rodu.

Již v roce 1418, několik dní po převzetí statku, složili Arnold ze Sparnecku spolu s otcem Janem lenní slib českému králi Václavovi IV. a stejně jako jejich předchůdci potvrdili předkupní právo na zdejší hrad městu Chebu. Po smrti Jana ze Sparnecku v roce 1424 postoupili jeho synové panství Liebenstein jako chebské královské léno za 3.600 zlatých Heintzi Zedwitzovi, držiteli hradu Neuberg v Podhradí. Zdejší větev ministeriálního rodu se brzy poté oddělila a během 15. století vytvořila samostatný rod Zedwitzů z Liebensteina, kteří následně drželi zdejší panství až do počátku 20. století.

Po smrti Heintze Zedwitze patrně roku 1447 připadlo zdejší zboží jeho synům Hansovi a Heinzovi. Dne 5. prosince 1447 vydali bratři listinu, kterou vyhlásili hrad Liebenstein otevřený městu Chebu. V době kolem poloviny 15. století byl zdejší hrad pozdně goticky upraven a rozšířen. Hens Zedwitz je písemnými prameny zmiňován do roku 1465, poté patrně umírá. Po smrti Heinze patrně roku 1476 zdědili panství Liebenstein jeho dva synové Oldřich a Linhart Zedwitzové, kteří si zdejší zboží roku 1498 rozdělili na dva díly. V souvislosti s dělením panství byl roku 1498 vypracován popis hradu Liebenstein. K jednomu dílu patřily horní komnaty (starý palác) s nádvořím až k věži se zdí a srubem. Druhý díl tvořily dolní komnaty (gotický palác), skála až ke srubu a dlouhým schodům, komory nad branou (východní křídlo) a hradba k dolním komnatám. Věž byla společným majetkem a bratři si mohli ze svých obydlí do ní udělat vlastní vchod. Již od konce devadesátých let 15. století však pobýval Oldřich Zedwitz prakticky neustále mimo Chebsko a panství spravoval především Linhrat, po jeho smrti roku 1504 pak jeho synové Jorg (Jiří) a Hans. Zedwitzové zdejší hrad během let několikrát přestavovali.

Jorg Zedwitz se počátkem 16. století dopouštěl během slabé vlády krále Vladislava II. Jagellonského loupeží a svévolného vymáhání cel a mýt na zemské hranici, čímž poškozoval chebský obchod. Hrad Liebenstein osadil silnou posádkou, v níž bylo mnoho služebníků a rovněž okolních šlechticů. Jorg byl mnohokrát zván před chebský soud, kam se však nikdy nedostavil. Poté, co loupežení a vraždy nabyly nebývalých rozměrů, začal se tímto případem zabývat rovněž panovnický dvůr. Roku 1509 nakonec vytáhla hotovost města Chebu proti hradu. Dne 4. června 1509 bylo chebské vojsko za účasti Thomy Thusella. Po krátkém obléhání Chebští dne 8. června 1509 hrad Liebenstein dobyli. Jorgu Zedwitzovi spolu se svým nejvěrnějším služebníkem Ondřejem z Bachu se však podařilo včas hrad opustit, přeplavat rybník v podhradí a uprchnout do Bavorska. Na hradě bylo zajato na sedmdesát obránců, z toho čtyřiadvacet „urozených“ lupičů, a odvedeno do chebského vězení. Zajatci později přislíbili městu Cheb své věrné služby a byli propuštěni na svobodu.

Čtvrtina hradu Liebenstein, patřící Jorgovi, byla na krátkou dobu zabrána městem Cheb. Zbytek zůstal v rukou Zedwitzů. Po roce 1509 musely být provedeny na hradě rekonstrukční práce na škodách, způsobených obléháním. Jorg Zedwitz žil několik let v zahraničí, poté se však rozhodl vrátit zpět. V letech 1517-1519 proto probíhala jednání s městem Cheb a následně se mohl Jorg ujmout svého dílu hradu Liebenstein. Jorg Zedwitz se však poté dostal do konfliktu se svými příbuznými a dalšími osobami, kteří již nevěřili, že se vrátí a rozdělili si jeho majetek. Roku 1520 byl nakonec Jorg zastřelen přímo na liebensteinském hradě vlastním služebníkem, najatým patrně některým z jeho odpůrců. Vrah nebyl nikdy dopaden.

Panství Liebenstein následně drželi čtyři Zedwitzové, totiž Bernart s bratrem Volfem a jejich příbuzní Petr a Kryštof. Po smrti bratrů Barnarta a Volfa Zedwitzů v roce 1527 se ujali držby celého zdejšího zboží pouze Petr a Kryštof Zedwitzové. Roku 1545 následně předal Petr svůj díl panství a hradu Liebenstein Kryštofovi, který se po dlouhé době stal jediným vlastníkem zdejšího zboží. Během druhé poloviny proběhly renesanční úpravy hradu. Po smrti Kryštofa Zedwitze v první polovině šedesátých let 16. století převzali panství Liebenstein jeho synové a synové zemřelého Petra, kteří jej drželi v nedílu až do roku 1586. Poté drželi opět rozdělené zboží po polovině Jeroným a Jan Tomáš Zedwitzové. Od roku 1597 drželo panství Liebenstein pět Jeronýmových synů.

Od roku 1617 patřilo zdejší zboží Jiřímu Adomovi a Janu Vilémovi Zedwitzům. Po smrti Jiřího Adama se v držbu panství uvázal samotný Jan Vilém Zedwitz. Během stavovského povstání v letech 1618-1620 stál Jan Vilém Zedwitz jako nekatolík na straně protihabsburské, ovšem byl více než pasivní a nevyvíjel žádnou odbojnou činnost. Po Bílé hoře však přesto pro jistotu odešel ze země do blízkého Hohenbergu. Majetkové a politické záležitosti poté vyřizovali jeho zástupce. Ve snaze o získání panství zpět se spojil s bratrancem Volfem Detřichem Zedwitzem a dne 2. března 1629 jim byl nakonec udělen lenní list potvrzující jejich další držbu. Během obléhání města Chebu za třicetileté války byl hrad Liebenstein roku 1647 dobyt a zpustošen švédskými vojsky pod vedením generálů Wrangela a Wittenberka. Jan Vilém Zedwitz následně kvůli znovunastolení náboženské otázky znovu odešel do Hohenbergu. V držení zdejšího panství zůstali jeho synové Volf Jindřich a Kryštof Adam, kteří roku 1659 obdrželi na zboží Liebenstein lenní list. Poškození hradu během obléhání v roce 1647 si patrně vynutilo další velké stavební zásahy.

Volf Jindřich Zedwitz tehdy držel polovinu léna zvanou Zadní Liebenstein, jeho bratr Kryštof Adam část Přední Liebenstein. Rozdělení zdejšího statku trvalo až do 19. století. V držbě zdejšího zboží se poté vystřídala řada potomků bratrů Zedwitzů i dalších členů z vedlejších větví rodu. Počátkem 18. století byl středověký hrad Liebenstein v době do roku 1719 přestavěn na pohodlný a reprezentativní barokní zámek. V době kolem poloviny 18. století byl zámek rokokově a počátkem 19. století klasicistně upravován. V průběhu 19. století byly obnovovány interiéry zámku. Po smrti Maxmiliána Zedwitze v roce 1875, vymírá rodová větev držící část panství Přední Liebenstein. Držitelem znovusjednoceného panství se tehdy stal Klement. Od počátku 20. století držel zdejší statek Klementův syn Benno Zedwitz. V roce 1912 však Benno Zedwitz prodal zdejší statek se zámkem továrníku Leopoldovu Hauserovi. Během válečných se však Leopld Hauser patrně dostal do finančních potíží a spoluvlastníkem zámku se kromě jeho manželky stal rovněž Friedrich Karl Kaesmann, který se nakonec stal ve dvacátých letech 20. století jediným majitelem zdejšího statku. V letech 1928-1930 proběhla za Friedricha Karla Kaesmanna rekonstrukce zámku. V roce 1945 byl zdejší statek se zámkem nakonec Kaesmannovi zabaven a převeden do majetku československého státu.

Po roce 1945 byl zámek Libá dočasně změněn na odsunové středisko Němců. Poté byla v části objektu umístěna lesní správa. V zámecké konírně mala na čas ustájena své koně vznikající jednotka Sboru národní bezpečnosti, sídlící v budově školy. Roku 1947 byla část objektu bývalého zámku poskytnuta místní organizaci Svazu mládeže. Tehdejší místní národní výbor chtěl bývalý zámek změnit v úřadovny a byty zaměstnanců, což však správce objektu, Fond národní obnovy, zamítl. Již tehdy byl nezabezpečený objekt devastován nájezdy zlodějů a vandalů. Podle zprávy ze dne 11. září 1950 zástupců Národního památkového fondu, kteří měli likvidovat zkonfiskovaný inventář, se vybavení již nacházelo v dezolátním stavu. Inventář nacházející se v prostorách polesí Libá byl této organizaci odprodán. Do areálu bývalého zámku byl následně dosazen hlídač, který však neplnil své povinnosti. Ještě v době po roce 1950 udržoval dosídlenec Pavel Voráč v provozu hodinový stroj ve věži.

Počátkem roku 1951 upozornilo tehdejší ministerstvo zemědělství, že je objekt zámku prázdný a objekt byl opatřen tabulemi o zákazu vstupu. Započala tedy jednání o jeho možném využití. Ministerstvo národní obrany však prosazovalo využití objektu, ležícího v hraničním pásmu, že nesmí být využit k rekreačním účelům. V roce 1956 nabídlo pracoviště Státní památkovou péče bývalý zámecký areál Ministerstvu zdravotnictví, Státnímu důchodovému zabezpečení, Ústřední radě odborů, katolické charitě a KNV Karlovy Vary. Žádná z institucí však neprojevila zájem. Dne 3. května 1958 byl areál hradu a zámku Liebenstein v Libé zapsán na státní seznam kulturních památek České republiky pod rejtř. č. 28395/4-46. Koncem padesátých let 20. století projevili zájem o bývalý zámek Libá zástupci Severočeského hnědouhelného revíru a později Železárny Chomutov, ovšem ani tito zájemci objekt nezískali. Prázdný a neudržovaný zámecký areál tak během druhé poloviny 20. století začal postupně chátrat. V části areálu byla provedena demolice severního křídla a bývalé konírny v jižním předhradí.

V roce 1968 proto nechal Národní výbor Libá zpracovat projekt na využití objektu bývalého zámku. V roce 1973 provedl Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů stavebně historický průzkum hradu a zámku Liebenstein. Roku 1976 nechal místní národní výbor opravit střechu věže a pokrýt ji měděnou krytinou celkovým nákladem 100 000 Kč. Dne 9. srpna 1978 došlo z nedbalosti zdejší mládeže k požáru mansardové střechy nad severním palácem. Roku 1985 nakonec neznámý vandal založil v jednom ze sálů zámku požár, který přivedl celý areál do havarijního stavu. V osmdesátých letech 20. století byl zdevastovaný zámek v turistickém průvodci okolí Františkových Lázní popisován jako zřícenina. Na přelomu let 1988/1989 předsedkyně národního výboru Čabartová znovu přepracovala a doplnila projekt na využití objektu, všechny snahy však skončily zamítavým postojem Ministerstva vnitra. Zchátralý areál bývalého zámku měl tehdy propadlé všechny krovy a dřevěné konstrukce, jejichž sutiny zaplňovaly interiér budov v některých místech až do výše třetího patra. Absence zastřešní způsobila havarijní stav promáčeného zdiva, všechny dřevěné konstrukce byly napadeny dřevomorkou.

V roce 1991 zakoupila zdevastovaný zámek v Libé od státu za 150 000 Kčs společnost Intertour s.r.o. podnikatelky PhDr. Evy Matějkové z Kutné Hory se záměrem přebudovat objekt na hotelové zařízení. Ihned bylo přistoupeno k záchranným pracím. Během prvního roku byly provedeny vyklizovací práce hlavních obytných od sutin zdiva prostor polskou stavební firmou Elektrim. Následně bylo přistoupeno k přípravným pracím. Objekt byl zaměřen a byly provedeny některé sondážní práce do stavebních struktur. Záchranné práce probíhaly po konzultaci s Památkovým ústavem v Plzni. V roce 1992 bylo vydáno stavební povolení na 1. etapu, rekonstrukci jihovýchodního křídla a v roce 1994 bylo povolení na 2. etapu, výměnu konstrukcí a krovu hlavního paláce. Mezitím byla zadána architektonická studie rekonstrukce, kterou zpracoval ing. arch. Evžen Kyllar. Následně zpracoval architekt Karel Jaroš prováděcí projekt, který byl poté předložen Památkovému ústavu v Plzni.

Památkový ústav v Plzni roku 1994 vydal povolení k rekonstrukci. V rozporu s tímto stanoviskem však referát regionálního rozvoje Okresního úřadu v Chebu bez udání důvodu vyjádřil nesouhlas s předloženou projektovou dokumentací. Společnost Intertour se proti tomuto rozhodnutí odvolala. Rekonstrukční práce byly do vydání povolení zastaveny, což mělo pro obnažené svislé konstrukce devastující následky. V letech 1995-1997 byly na základně rozhodnutí Okrasního úřadu v Chebu postupně zamítnuty všechny žádosti o dotace z rozpočtů Ministerstva kultury a programu Phare.

Začátkem roku 1997 bylo proto svoláno jednání za účasti Státního ústavu památkové péče Praha, Okresního úřadu v Chebu jako státního orgánu památkové péče, stavebního úřadu a investora. Ani po několika invencích na Ministerstvu kultury nebyly dotace v letech 1997-1998 na rekonstrukci poskytnuty. Teprve v roce 1999 byl předběžně přiznán finanční příspěvek z PZAD , Intertour však již nemohl za tohoto stavu splnit podmínky spoluúčasti a žádal proto o zohlednění již vložených finančních prostředků, které v té době dosahovaly mnohamilionové výše. Žádost byla zamítnuta, stejně jako pro roky 2000 a 2001. Až v letech 2003 a 2004 byla získána dotace z fondu PZAD.

Od roku 1998 mezitím opět probíhaly záchranné práce, prováděné plzeňskou firmou Pegisan s.r.o. Provedena byla tehdy sanace zdiva v nejohroženějších částech objektu, narušeného povětrnostními vlivy, a zajištěna statika konstrukcí proti deformaci obvodového zdiva po vyklizení letité stavební suti a jeho náhlému vysušení. Obvodové zdivo bylo staženo betonovou korunou a mezi svislými konstrukcemi byly vyneseny nové železobetonové stropy. Barokní konstrukce krovu, zachovaného pouze nad jižním palácem v torzálním stavu, byla na celém nahrazena novou vysokou strmou konstrukcí krovu s analogií na gotický vzhled hradu, krytou na doporučení památkářů pláštěm pálenou krytinou (bobrovkami). Ve střeše byly prolomeny vikýře ve tvaru sedlové střechy s obdélníkovými okny a bohatě profilovanými lištami rámování s vysokým náběhem, podle vzoru regionálních „chebských“ vikýřů. Dokončením zastřešení objektu došlo k bezpečnému zajištění stavby proti povětrnostním vlivům a zastavení devastace v této nejhodnotnější části hradu. Rovněž byly provedeny restaurátorské zajišťovací práce maleb a štukových prvků.

V roce 2006 zakoupil areál zchátralého zámku manželé prof. Vladimír Griněv a Ing. Zuzana Griněvová z Prahy, kteří pokračují v celkové rekonstrukci objektu.

Popis objektu:

Hrad – Raně gotický hrad bergfritového typu, řazený do skupiny štaufské hradní architektury, byl založen na okraji srázu vyvýšené ostrožny nad soutokem Vlastislavského a Libského potoka, vybíhající z úbočí bezejmenného vrchu. Hradnímu jádru sevřené dispozice na půdorysu táhlého zaobleného lichoběžníku dominovala vysoká válcová obranná věž (bergfrit). Menší hradní areál byl vymezen dispozicí nevelké skalní ostrožny. Jižní a východní strana hradního areálu byla od okolního terénu oddělena hlubokým příkopem. Na západní a severní straně byl hrad chráněn strmými svahy. Přístupové cesty vedly ve směru od východu a severovýchodu.

Věž (bergfrit) – Na nejvyšším bodě malé hradní ostrožny na nejohroženějším místě u vstupu do hradního jádra v severovýchodním čele hradu byla na skalnatém výběžku vystavěna, původně za hradební zdí volně stojící, válcová obranná věž (bergfrit) o vnějším průměru 7 metrů. Vnitřní prostor v přízemí věže je široký 1,9 metru. Hláska má 3 výškové odskoky v síle zdi a celkovou výšku 21 metrů. Přízemí a patro věže jsou zaklenuty kopulovou kamennou klenbou. Středový svorník kleneb, vytesaný z jednoho kusu kamene, sloužil současně jako průlez. Původní středověký vstup se zachovaným ostěním vedl do prvního patra věže patrně z ochozu sousední hradby. Nad zaklenutými patry byla další tři plochostropá patra. Věž je završena novější helmicí. Ve východní a severovýchodní stěně hlásky byly prolomeny střílny, orientované ve směru přístupových cest v nejstarší stavební fázi hradu.

Hradební zeď – Hradební zeď obíhala jádro hradu nad příkopem a vymezující jeho prostor. Věž byla volně přistavěna k vnitřnímu líci hradební zdi v rohu dispozice, která ji obtáčela volným obloukem. U paty věže byla v hradební zdi prolomena vstupní brána.

Palác – Hlavní obytná budova, palác, byla vystavěna v nejchráněnější pozici hradní ostrožny v ostrém úhlu jižního nároží hradební zdi. Podle zachovaného mohutného zdiva, vystupujícího do druhého patra dnešního nově upraveného objektu, patrně dvoupatrová budova v podobě donjonu na půdorysu nepravidelného čtverce o rozměrech zhruba 10 x 10 metrů a 1,6 metru silným zdivem, s valeně zaklenutými sklepními prostorami. Do sklepa vedlo původně z přízemí zalomené schodiště, s portálem při ústí do sklepní prostory. Později však bylo schodiště zazděno a do sklepa proražen nový vstup od východu z nově vybudované terasy.

Gotická přestavba hradu po roce 1346 – Starý raně gotický palác byl modernizován a prodloužen směrem k obranné věži o krátké severní křídlo, založené na skalním výchozu. Přízemí výše položeného křídla bylo v úrovni patra původního paláce. V těsné blízkosti vstupní brány pod věží při severozápadní hradbě byl vystavěn menší gotický obytný palác, patrně rovněž dvoupatrový, z něhož se dochovaly kromě obvodových zdí pouze valeně zaklenuté sklepy. Směrem k jihu a jihovýchodu bylo vybudováno nové opevněné předhradí, obehnané hradbou s věžovitou branou, které podstatně rozšířilo prostor před hradním jádrem. Roku 1406 byl v areálu opevnění v jižní části zdejšího hradu vybudován gotický farní kostel sv. Trojice a sv. Kateřiny.

Pozdně gotické úpravy hradu v polovině 15. století – K východní obvodové hradbě nedaleko od starého paláce bylo přistavěno nové východní křídlo. Průjezd v nově vystavěném křídle poté sloužil jako nový hlavní vstup, kterým se vjíždělo na nové nádvoří. Původní vstupní brána byla zazděna. Při jižním konci hradu vzniklo předhradí, které mělo zhruba trojnásobnou rozlohu hradního jádra. Opevnění předhradí bylo nad výrazným terénním převýšením doplněno parkánovou hradební zdí, zesílenou ve východních nárožích dvěma čtyřbokými baštami, otevřenými k jihu jednoduchými štěrbinovými okny, která umožňovala použití ručních palných zbraní. V předhradí byla situována i hradní studna.

Renesanční úpravy hradu ve 2. polovině 16. století – Oba paláce byly spojeny novým patrovým křídlem při hradební zdi. V severním nároží byl nový severozápadní renesanční palác doplněn arkýřem. Palác byl vymezen dvěma flankovacími věžemi, vystupujícími z líce hradební zdi. Věže měly cimbuří, kuželové střechy a okenní záklenky, podsebití a střílny ve třech úrovních. Severozápadní nároží paláce narušilo původní průběh starší hradební zdi. Severní nároží hradní ostrožny uzavírala vysoká hradební zeď s cimbuřím, klíčovými střílnami a vedlejší mohutnou klenutou branou s výraznými klenáky. Odtud od brány vedou strmé schody po volných meandrech do podhradí. Někdy před rokem 1550 dostala obranná věž novou renesanční helmici. Další velké stavební zásahy proběhly po obléhání v roce 1647.

půdorys zámeckého areálu v Libé na plánu z roku 1960

Zámek – goticko-renesanční hrad přestavěn v několika etapách na pohodlný barokní, rokokově upravený zámek. Objekt vlastního zámku na přibližně oválném půdorysu je tvořen čtyřmi křídly kolem válcové věže, svírajícími úzké vnitřní nádvoří. Severní křídlo zámku je zastřešeno mohutnou mansardovou střechou, ostatní střechy sedlové. Jižní a východní strana objektu je obklopena výraznou kamennou terasou s balustrádou, přístupnou před jižním vstupním průčelím zámku předloženým barokním schodištěm. Z areálu vystupují dvě křídla částečně uzavírající přední nádvoří. Na ně navazovaly dnes již z části zbořené klasicistní hospodářské objekty. Jižní křídlo je v průčelí otevřeno prostornými okny. Zachován úsek hradby s dvojicí bašt a branou, na které navazuje k východu barokní kostel sv. Kateřiny. Od východního nároží zámku vedla do údolí stezka se schody. Severně od zámku bývaly situovány zahrady se vzácnými rostlinami, o nichž se zmiňují zprávy z první poloviny 19. století.

Portál v severním křídle vede do haly a odtud na schodiště přestavěné v 19. století. Portál v jižním křídle vede do haly s fabionovým stropem, otevřené dvěma arkádami nad schodištěm do pater. V jihozápadním nároží zámeckého objektu je situován slavnostní sál, jehož stěny jsou v polích mezi pilastry zdobeny oválnými rámy, lemovanými rokajovým ornamentem. V interiéru zámku bývalo mnoho komnat s kachlovými kamny a rokokovou a novější štukaturou.

Barokní přestavba do roku 1719 – Proběhla přeměna pevnostního systému v předhradí na representační prostor. Došlo ke snesení hradeb, zbořeny hradební věže a původní hradní příkopy byly zavezeny a před východním průčelím areálu byla vystavěna velká terasa s balustrádou ukrývající skalní výchoz, na kterém je vynesena obvodová hradba a obranná věž (bergfrit). K podstatným terénním úpravám a mohutným násypům došlo především na východní a severovýchodní straně objektu. Jihovýchodní křídlo s průjezdem a baštami bylo přestavěno. Upraveny byly všechny fasády starších objektů. Na severním nároží severozápadního paláce vznikl náhradou barokní arkýř v úrovni 1. a 2. nadzemního podlaží na druhotně upravených renesančních konzolách. V interiéru severozápadního paláce byla zcela změněna vnitřní dispozice komnat. Na vstupním portálu východní strany terasy, odkud vede chodba k bývalému paláci ze 14. století je vysekán letopočet 1719.

Rokokové úpravy kolem poloviny 18. století – Všechny vnější stěny barokního zámku byly upraveny a ozdobeny lizénami a iluzivními malbami pilastrů. Nově byly upraveny zámecké interiéry. Ve svahu pod jižní částí hradu byl v letech 1753-1763 vystavěn nový barokní farní kostel sv. Kateřiny.

Klasicistní úprava počátku 19. století – V místech staršího objektu nad zasypaným příkopem severně o zámku bylo vystavěno nové patrové zámecké křídlo s vikýřem v ose střechy. Vnější stěny budovy byly členěny průběžnou římsou a okny v jednoduchých štukových rámech. Mezi okny v prvním patře byly vyvedeny malované sluneční hodiny, datované letopočtem 1848. Patrové stavení mezi paláci při západní hradbě bylo zcela přestavěno a zvýšeno o druhé patro. Po roce 1841 vznikl v jižním nároží této budovy nový arkýř. V jižní části jádra zámku za starým palácem vznikly nové konírny.

první obrázek hradu Liebenstein z výřezu mapy z roku 1550

podoba hradu v roce 1604 na rytině F. A. Hebera z roku 1848

zámek Liebenstein na výřezu mapy z poloviny 18. století

zámek na kresbě popravčího Karla Husa z Chebu z roku 1838

zámek na rytině J. Richtera podle F. A. Hebera z roku 1841

Liebenstein na vedutě J. Venuty a A. Pucherny z 19. století

zámek na historické fotografii z doby před rokem 1867

Liebenstein na historické fotografii z doby kolem roku 1890

zámek Liebenstein na kresbě K. Liebschera z roku 1896

zámek Liebenstein na počátku 20. století

nádvoří zámku na perokresbě Bruna Zedwitze z roku 1934

zámek Liebenstein před rokem 1937

zámek Liebenstein s kostelem sv. Kateřiny před rokem 1937

hrad a zámek Liebenstein v době před rokem 1945

hrad a zámek Liebenstein v době před rokem 1945

zámek Libá v době před rokem 1960

zdevastovaný zámek v Libé na fotografii z roku 1986

zchátralý zámek Libá v roce 1998

hrad a zámek Liebenstein během rekonstrukce v roce 2006

Použitá literatura:

Durdík, T. 1999 : Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, Praha, 326/327
Durdík, T. 2005 : Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Dodatky 2, Praha, 57
Karel, T.,-Knoll, V.,-Krčmář, L. 2009 : Panská sídla západních Čech – Karlovarsko, České Budějovice, 103/104
Kolektiv 1985 : Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku IV. Západní Čechy, Praha, 185
Matějková, E. 2007 : Záchrana hradu Libá
Poche, E. a kol. 1978 : Umělecké památky Čech 2 (K-O), Praha, 230
Úlovec, J. 1998 : Hrady, zámky a tvrze na Chebsku, Cheb, 122/128
Úlovec, J. 2003 : Ohrožené hrady, zámky a tvrze Čech, 1. díl [A-M], Praha, 396/404

V sobotu 27. dubna 2013 proběhne již 5. ročník jarní vodácko-ekologické akce Čistá Ohře 2013.

Datum: 27. dubna 2013
Sraz účastníků: 9.00 hodin
Místo: tábořiště DRONTE Kynšperk nad Ohří
Úsek: Kynšperk nad Ohří – Sokolov (cca 15 km)
Přihlášky a instrukce: ohre@dronte.cz, 728 102 594 (Hanka)
Odkaz: stránka akce na facebooku

Největší vodní tok Karlovarska, řeka Ohře, je každoročně zanášen bezohlednými lidmi hromadami odpadků nejrůznějšího druhu, od klasických pet lahví, přes pneumatiky až po části autovraků i celá jízdní kola! Pokud Vám není stav našeho okolí lhostejný, neváhejte se zapojit a pojeďte s námi vyčistit kus naší řeky.

Vyrážet se bude na zapůjčených raftech z tábořiště v Kynšperku nad Ohří po trase dlouhé asi 15 kilometrů až do Sokolova. Cestou budeme sbírat odpadky do připravených pytlů a odevzdávat je následně na několika stanovištích podél řeky, odkud bude připravený nákladní vůz tyto „poklady“ následně svážet do sběrného dvora. Během celé akce je pro dobrovolníky připraveno občerstvení a gumové rukavice. Po skončení akce budete svezeni doprovodnými auty zpět do místa vyplutí. Pro příchozí je rovněž zajištěno ubytování z pátku na sobotu zdarma v tábořišti DRONTE v Kynšpeku nad Ohří.

Ekologické akce je vhodná pro jednotlivce, skupiny vodáků, ochránců přírody a skatů, školní kolektivy, party přátel či rodiny s dětmi.

Akci pořádá občanské sdružení Vodácká Ohře, Vodácká půjčovna DRONTE a Povodí Ohře s. p.

Naše řeka Vám bude vděčna…

Původně románský hrad Kinsberg byl založen již v době před rokem 1200 na výrazné ostrožně nad Mohelenským potokem v severní části vsi Starý Hrozňatov (Alt Kinsberg). První písemná zmínka o zdejším hradu pochází z roku 1217, kdy zde seděl Jindřich z Kinsberku. Koncem třicetileté války byl hrad v roce 1647 dobyt švédským vojskem a pobořen. V době po roce 1824 byl hrad za Nonnerů přestavěn na pozdně barokní zámek. Do současné podoby formovala zámek historizující pseudogotická přestavba v 80. letech 19. století. Po roce 1945 byl zámek zestátněn a následně postupně chátral. Od roku 2006 provádí soukromý majitel celkovou rekonstrukci hradu a zámku Kinsberg.

Objekt: románský hrad, přestavěný na pseudogotický zámek
Typologie: panská sídla
Kategorie: architektonické památky

Obec: Starý Hrozňatov (Alt Kinsberg)
Okres: Cheb
Poloha: na výrazné ostrožně nad Mohelenským potokem uprostřed vsi
GPS:

Období vzniku: před rokem 1200
První písemná zmínka: 1217
Období přestavby: po roce 1824 a v 80. letech 19. století
Období devastace: po roce 1973
Památková ochrana: od 3. května 1958
Č. rejst. ÚSKP : 27655/4-126
Stav: v celkové rekonstrukci
Přístupnost: nepřístupný

Historie objektu:

Původně románský hrad, nazývaný dříve Kinsberg či Alt Kinsberg (Starý Kynšperk), byl založen již v době před rokem 1200 jako sídlo ministeriálů, vázaných k chebské falci, na výrazné ostrožně vybíhající z bezejmenného vrchu nad Mohelenským potokem (Mügelbach) v severní části vsi Starý Hrozňatov (Alt Kinsberg). Kinsberg tak patří k nejstarším hradům Chebska. Zřejmě prvním, avšak nepotvrzeným majitelem hradu jako říšského léna mohl být patrně Ulšak z Kinsbergu, zmiňovaný v roce 1188. První spolehlivá písemná zmínka o zdejším hradu pochází z roku 1217 z predikátu Jindřicha z Kinsberku, který tehdy spolu se svým stejnojmenným synem vystupoval jako svědek listiny o směně statků mezi falckrabím Rabodem a hrabětem Jindřichem z Ortenburku.

Podle análů waldsaského kláštera zemřel dne 14. července 1217 v Jinřichově věži, správce tepelských klášterních statků blahoslavený Hroznata, který zde byl uvězněn pro nenávist k víře. Hroznata však vedl spory o majetek tepelského kláštera a české hranice s bavorskými Hohenbergy, kteří tehdy drželi hrad Kynžvart. Hroznata tak patrně zemřel jako vězeň na některé pevnosti Hohenbergů. Nepřesná zpráva se tak do waldsaských letopisů dostala omylem písaře někdy době baroka.

V roce 1233 byl zdejší hrad raně goticky přestavěn. Po smrti Jindřichova vnuka, Jindřicha III. z Kinsbergu patrně v roce 1260, zanechav po sobě pouze dceru Bertu, tento ministeriální rod vymírá a zdejší panství spolu s hradem připadlo jako odúmrť na říši. Již roku 1260 patřil hrad Kinsbeg jako zástava plavenským fojtům. Roku 1261 se však purkrabí z Gery, Plavna a Vejdy se vzdali za 1 000 hřiven chebské váhy zastavených hradů v Chebu, Vokově a Starém Hrozňatově.

Roku 1315 podléhal zdejší hrad přímo římskému králi Ludvíku IV. Bavorovi a jeho správu prováděli rytíři Abraham a Albert ze Sackenu. Z let 1310 a 1320 pocházejí další zprávy o Starém Hrozňatově, týkající se hlavně desátků chebských měšťanů a johanitů. Dne 4. října 1322 je hrad Kinsberg zmiňován v listině, kterou římský král Ludvík IV. Bavor zastavil za 20 000 hřiven stříbra Cheb i celé Chebsko českému králi Janu Lucemburskému. Jeden z nejdůležitějších opevněných sídel zdejší oblasti byl poté zastavován jako české královské léno různěným držitelům.

V době kolem roku 1340 získal hrad Kinsberg s okolním majetkem od Karla IV. do zástavy Arnošt Winkler z Falknova (Sokolova). Po smrti Arnošta Winklera na počátku šedesátých let 14. století držel následně zdejší léno krátce Bohuslav z Hartenbeka. V roce 1396 následně propůjčil král Václav IV. zdejší panství spolu s hradem svému nejvyššímu lovčímu Hynčíku Pluhovi z Rabštejna, který hrad Kinsberg zakoupil od chebského patricia Petra Rohrera za 1.200 zlatých rýnských a 12 kop českých grošů. Po smrti Hynčíka Pluha v roce 1401 však vdova Amálie prodala zdejší léno městu Chebu.

V roce 1405 následně prodala chebská městská rada důležité opevněné místo oblasti za 1 800 zlatých rýnských svým leníkům a měšťanům, bratrům Albrechtu a Lorenci Frankengrünerům. Od roku 1440 poté drželi Frankengrünerové jako zástavu rovněž hrad Hardeck v Bavorsku a část vsi Mýtiny, kterou jim tehdy postoupil waldsaský klášter. Frankengrünerové stáli spolu s Kašparem Junckerem a městem Chebem na straně krále Jiřího z Poděbrad v jeho sporech s papežem Piem II. a uherským králem Matyášem Korvínem. Nástupce Albrechta a Lorence, Jan Frankengrüner, musel s Chebem uzavřít pro něj nevýhodnou dohodu, podle níž musel být zdejší hrad městu vždy otevřený. V roce 1470 Frankengrünerové postoupili zdejší panství spolu s hradem načas Albrechtu Sackovi. Vlády se zde Frankengrünerové ujali v roce 1486. Následovníky z rodu Frankengrünerů v držbě zdejšího zboží byli Zikmund a Jan Kašpar.

V roce 1506 nakonec Frankengrünerové postoupil lenní panství spolu s hradem Kinsberg za 3.200 zlatých rýnských Kryštofovi z Týna. Tento starý rod pocházel z tvrze Týn u Sokolova. Kryštof z Týna se roku 1509 zúčastnil dobývání hradu Liebenstein Chebskými. Za pánů s Týna byl v roce 1555 do obce povolán evangelický farář. Ve druhé polovině 16. či na počátku 17. století byl zdejší hrad renesančně přestavěn. Nástupci Kryštofa z Týna v roce 1605 prodali zdejší zboží spolu s hradem Kinsberg Hansi Thannerovi, který vlastnil rovněž hrad Seeberg. Již v roce 1608 postoupil Hans Thanner oba hrady s panstvím za 36 000 zlatých rýnských rytíři Volfu Kryštofu Elbognerovi z Dolního Schönfeldu a Ottengrünu.

Během obléhání města Chebu koncem třicetileté války v roce 1647 dobylo švédské vojsko rovněž hrad Kinsberg a obsadilo ho. Švédská posádka setrvala na Kinsbergu poté až do roku 1649, než ho zplundrovaný a zdevastovaný vrátila původním majitelům. Následně byl poničený hrad částečně obnoven v barokním slohu. Již roku 1658 však Elbognárové prodali zdejší panství spolu s hradem za pouhých 17 750 zlatých chebským Jezitům. Jezuité nechali v letech 1664-1689 na návrší nad obcí vystavět barokní poutní loretánskou kapli Maria Loreto, ke které vedla až od Chebu Velká křížová cesta s 29 zastaveními. Roku 1758 pak nechali postavit na místě staršího pod hradem nový barokní kostel Nejsvětější Trojice. Během sedmileté války oblehli v roce 1758 hrad Kinsberg Prusové, kteří požadovali 1500 tolarů výpalného. Jelikož jezuité nemohli tolik peněz zaplatit, vzali útočníci dva rukojmí, včetně jezuitského prokurátora. Ti byli nakonec na přímluvu generála Finka u prince Jindřicha propuštěni. Po zrušení řeholních řádů Josefem II. v roce 1773 byl Kinsbergský statek spravován nově zřízeným tzv. studijním náboženským fondem a jeho nástupcem, administrací státních statků. V roce 1777 byly dva dvory a pole patřící ke kinsbergskému panství rozprodány. Dne 26. července 1822 navštívil hrad Kinsberg v doprovodu rady Grünera německý básník Johann Wolfgang von Goethe.

podoba hradu Kinsberg na císařském otisku stabilního katastru obce Starý Hrozňatov z roku 1841

V roce 1824 odkoupil zboží spolu s hradem od státu za 54.605 zlatých pražský měšťan Jan Adam Nonner. Nový vlastník následně nechal hrad Kinsberg zcela přestavět na pozdně barokní zámek. Hradní areál byl tehdy od základu přestavěn, některé objekty byly nově vystavěny a budovy dostaly empírové fasády. Stržena byla tehdy tzv. Shnilá věž hrozící zřícením, ve které podle nepodložené pověsti zahynul blahoslavený Hroznata. Během demolice byl prý nalezen starý meč a láhev, které se připisovaly Hroznatovi, a proto byly uloženy v kynžvartském muzeu. Část hradního příkopu byla tehdy zasypána a přeměněna v zahrady. V roce 1872 prodali dědicové Jana Adama Nonnera zdejší statek Josefu Mindelovi z bavorského Mitterteichu, který dal na zdejším panství vykácet velkou část lesů. Zdejší zboží tehdy tvořily Starý a Nový Hrozňatov, Dolní Lipina, Nový Drahov a část Kozlů.

V roce 1883 koupil zdejší statek Josef Anton Halbmayer, který nechal zdejší zámek přestavět pod vedením chebského architekta Karla Haberzettla na reprezentativní romantizující zámecké sídlo v pseudogotickém slohu. Roku 1887 přešel zámek na Alfonse Wagnera z Wallernstädtu a po jeho smrti v prosinci roku 1888 na vdovu Annu Zuntererovou, rozenou Haasovou. V roce 1898 se spolumajitelem zdejšího statku stal zeť Anny Zuntererové, pražský advokát JUDr. Karel Maria Hermann. Starý Hrozňatov nakonec přešel do držení Karla Marii Hermanna a jeho manželky Isabely, rozené Zuntererové, kterým patřil ještě ve třicátých letech 20. století. Následně zde seděli potomci Isabely, Fechtové.

V roce 1945 byl zámek Starý Hrozňatov spolu s pozemky Fechtům konfiskován a převeden do majetku československého státu. V objektu bývalého zámku sídlil na krátkou dobu MNV, v letech 1950-1965 jej využívala jednotka pohraničí stráže. Pozemky patřící k zámku obhospodařoval státní statek. Dne 3. května 1958 byl areál hradu a zámku Kinsberg spolu kostelem Nejsvětější Trojice a přilehlým zámeckým parkem ve Starém Hrozňatově zapsán na státní seznam kulturních památek České republiky pod rejtř. č. 28395/4-46. V roce 1965 získala objekt zámku Chebská galerie, která ihned začala s nákladnou rekonstrukcí zchátralého objektu pro potřeby instituce. Z důvodu polohy v pohraničním pásmu byl však nakonec v roce 1973 zámek Starý Hrozňatov chebské galerii zabrán a předán zpět ministerstvu vnitra, kterému poté zůstal až do počátku devadesátých let 20. století. Objekt bývalého zámku však nebyl udržován a postupně chátral.

Během neúspěšné privatizace na počátku devadesátých let 20. století zakoupila objekt od ministerstva vnitra za 9,5 milionu korun pražská firma S.M.S. Rekonstrukční práce však nebyly zahájeny a nevyužívaný zámek opět postupně chátral. Zloději postupně rozabrali střechu nehlídaného areálu, interiéry objektu ničila zatékající voda a díky vlhkosti se zde objevila dřevomorka. Částečnou údržbu tehdy alespoň prováděl obecní úřad ve Starém Hrozňatově. Z důvodu zanedbání údržby objektu bylo na společnost podáno trestní oznámení za poškozování kulturní památky a soud pak majitelům, Františku Kovaříkovi a Jaroslavu Hřebíčkovi, vyměřil podmíněné tresty.

Mezitím získala v roce 2007 zdevastovaný objekt v havarijním stavu bývalého zámku od žalované firmy pražská společnost ElitProfit, která ihned zahájila záchranné práce. Zpracován byl projekt celkové rekonstrukce objektu a stavebně-historický průzkum, náklady na opravy byly odhadnuty na 20-30 milionů korun. Po celkové rekonstrukci zde chce firma vybudovat reprezentativní sídlo firmy.

Popis objektu:

Hrad – Románský hrad bergfritového typu, řazený do skupiny štaufské hradní architektury, byl založen na výrazné ostrožně. Staveniště hradu bylo od okolního terénu odděleno hlubokým půlkruhovým šíjovým příkopem, značně širokým, vytesaným zčásti do skalnatého položí. Přístup do hradu byl veden po mostě od severovýchodu. Vlastní staveniště hradu bylo vymezeno hradební zdí, vystavěnou na okrajích skalního ostrohu, jejíž zdivo dnes tvoří součást konstrukce mladšího zámeckého křídla.

Černá věž (bergfrit) – V čele hradu stávala původně za hradební zdí mohutná románská válcová obranná věž (bergfrit), vysoká téměř 30 metrů a průměru půdorysu asi 9,5 metru. Věž je završena cibuřím, s dodnes ve větší části dochovanými románskými zuby. Nepodsklepené přízemí věže dosahovalo vnitřního průměru 3,6 metru a šířka zdiva 2,9 metru. Uvnitř věže byla vynesena čtyři plochostropá patra. Původní vstup do věže byl veden dochovaným románským portálem ve výši prvního patra, spojeným původně patrně s hradním ochozem, dnes skrytým v tělesu sousedního mladšího zámeckého objektu. Interiér věže byl vyzděn technikou klasovité vazby (opus spicatum), použitou rovněž na části vnějšího zdiva tělesa při patě věže. Po celém obvodu pláště věže vystupují v několika úrovních kamenné kvádry neznámého účelu. Po pravé straně brány bývala v hradební zdi prolomena brána neznámé konstrukce.

Obytná věž (donjon) – V jihozápadním nároží hradní dispozice stávala na nejchráněnějším místě mohutná hranolová obytná věž (donjon), nahrazující snad hradní palác. Věž byla vystavěna z bosovaného zdiva na půdorysu o rozměrech 8 x 8 metru. Z objektu zůstal pod dnešním západním zámeckým křídlem zachován valeně zaklenutý suterénní prostor, hluboko zapuštěný do skalního podloží.

Obytná budova – Další obytná budova stávala zřejmě při jižní obvodové hradbě za obranou věží. Původní podoba objektu však není známá. Z objektu se dochoval pouze velký obdélný sklep či původní přízemí.

Shnilá věž – Před jihozápadní obvodovou zdí paláce stávala další věž, nazývaná Shnilá. Po roce 1824 však byla v havarijním stavu, proto byla zcela stržena a zanikla. V jejích místech byl následně vystavěn opěrný pilíř.

Neznámou podobu měla jižní část hradního jádra v prostoru mezi obrannou věží (bergfritem) a palácem. Dosud se zde dochovalo torzo obvodové hradby, původní podoba zástavby však není známá. Mladší křídlo, vystavěné v těchto místech během 16. století, ukrylo všechny starší konstrukce. Z velkého předhradí s hospodářskými budovami a pivovarem zůstala pouze torza základových zdí, podoba opevnění není známa.

Barokní obnova po roce 1649 – Během barokní přestavby zdevastovaného hradu po třicetileté válce došlo k úpravě jižního obytného stavení a zřejmě současně byly zastavěny také východní a severní strana hradní ostrožny, do té doby volné. V sousedství jižního paláce byl údajně po roce 1617 založen snad na místě starší hradní kaple barokní kostel Nejsvětější Trojice, propojený s hradem spojovací chodbou.

terénní náčrt suterénu hradu podle T. Karla a V. Knolla

Zámek – Původní hrad byl za Nonnerů v době po roce 1824 zcela přestavěn na pozdně barokní zámek. Hradní areál byl tehdy od základu přestavěn, některé objekty byly nově vystavěny a budovy dostaly empírové fasády. Stržena byla čtverhranná věž, zvaná Shnilá, před obvodovou zdí paláce v jihozápadním nároží, která hrozila zřícením, a na jejím místě byl vystavěn opěrný pilíř. Část hradního příkopu byla tehdy zasypána a přeměněna v zahrady.

Pseudogotická přestavba v 80. letech 19. století – V osmdesátých letech 19. století za Halbmayerů byl zámek přestavěn pod vedením chebského architekta Karla Haberzettla na romantizující zámecké sídlo v pseudogotickém slohu. Během přestavby došlo k úplné demolici severního a východního křídla. Jižní obytná budova byla přestavěna a v místech původního hradního paláce vystavěna nová obytná budova. Zámek tak získal svou současnou podobu patrového objektu na půdorysu písmene „L“, krytého sedlovými střechami. V nároží před dvorním průčelím je situována okrouhlá schodišťová vížka. V nároží budovy je vynesen nárožní arkýř. V interiéru prvního patra objektu je umístěn velký sál s hladkým stropem a empírovými kamny. Vstup do areálu hradu a zámku přes dodnes dochovaný hradní příkop s dřevěným mostem.

hrad Kinsberg na kresbě z roku 1828

kresba hradu Franze Schilhabela z roku 1885

hrad na rytině J. Farka podle F. A. Hebera z roku 1845

zámek Kinsberg na kresbě Karla Liebschera z konce 19. století

hrad a zámek Kinsberg na historické fotografii z roku 1889

hrad a zámek Kinsberg od severozápadu - listopad 1889

hrad a zámek Kinsberg - listopad 1889

hradní brána s mostem - listopad 1889

hrad a zámek Kinsberg - červenec 1892

zámek od severozápadu - červenec 1892

hrad a zámek Kinsberg - květen 1899

hrad a zámek Kinsberg od východu - květen 1899

hrad a zámek Kinsberg na snímku z doby kolem roku 1900

hrad a zámek Kinsberg na historické pohlednici z roku 1901

hrad a zámek Kinsberg od severozápadu - srpen 1902

hrad a zámek Kinsberg od jihozápadu - srpen 1902

hrad a zámek Kinsberg - říjen 1904

hrad a zámek Kinsberg na historické fotografii z roku 1915

hrad a zámek Kinsberg před rokem 1929

hrad a zámek Kinsberg před rekonstrukcí - duben 2004

zámek ve Starém Hrozňatově počátkem 21. století

jihovýchodní křídlo zchátralého zámku - září 2000

nádvoří zchátralého hradu a zámku Kinsberg - duben 2004

jihovýchodní křídlo zchátralého zámku - září 2000

hrad a zámek Kinsberg před rekonstrukcí kolem roku 2005

probíhající rekonstrukce zchátralého zámku po roce 2007

rekonstrukce zámku ve Starém Hrozňatově po roce 2007

Použitá literatura:

Karel, T.,-Knoll, V.,-Krčmář, L. 2009 : Panská sídla západních Čech – Karlovarsko, České Budějovice, 155/156
Kolektiv 1985 : Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku IV. Západní Čechy, Praha, 319/320
Durdík, T. 1999 : Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, Praha, 514/515
Poche, E. a kol. 1980 : Umělecké památky Čech 3 (P-Š), Praha, 418
Schwenz, W. 1915: Unsere Liebe Frau Maria Loreto im Egerlande. 250 jährige Jubelfeier, Cheb
Úlovec, J. 1998 : Hrady, zámky a tvrze na Chebsku, Cheb, 207/210
Úlovec, J. 2005 : Ohrožené hrady, zámky a tvrze Čech, 1. díl [N-Ž], Praha, 370/376

Sousoší Nejsvětější Trojice nechali zřídit v roce 1839 manželé Michael a Barbara Hartlovi z usedlosti čp. 59 na návrší při pravé straně bývalé cesty do Bečova nad Teplou asi kilometr západně od obce Krásné Údolí (Schönthal). Po nuceném vysídlení německého obyvatelstva na konci druhé světové války však přestalo být sousoší udržováno a postupně chátralo. Někdy před rokem 1971 bylo nakonec sousoší rozvaleno a vrcholová plastika rozlomena. Někdy během roku 2011 však torzo vrcholového sousoší zmizelo a na místě zůstal pouze rozvalený podstavec.

Objekt: figurální plastika na podstavci
Typologie: kamenosochařské památky
Kategorie: architektonické památky

Obec: Krásné Údolí (Schönthal)
Okres: Karlovy Vary
Poloha: na návrší asi kilometr západně od obce
GPS: 50°4’25.015″N, 12°54’10.002″E

Období vzniku: 1839
Autor: neznámý
Stavebník: Michael a Barbara Hartlovi
Období devastace: po roce 1945
Stav: částečně zachované (podstavec)
Přístupnost: volně přístupné

Historie objektu:

Sousoší Nejsvětější Trojice od neznámého autora nechali zřídit v roce 1839 manželé Michael a Barbara Hartlovi z usedlosti čp. 59 na obecním pozemku na návrší, zvaném dříve Berggruben, při pravé straně bývalé cesty do Bečova nad Teplou asi kilometr západně od obce Krásné Údolí (Schönthal). V sousedství sousoší stával železný kříž z doby před rokem 1841. Po nuceném vysídlení německého obyvatelstva na konci druhé světové války však přestalo být sousoší spolu se sousedním křížem udržováno a postupně chátralo. Někdy před rokem 1971 bylo nakonec sousoší rozvaleno a vrcholová plastika rozlomena.

Koncem 20. století se na místě, dodnes zvaném „U trojice“, nacházely části rozvaleného podstavce a velká část rozlomeného vrcholového sousoší, zarostlé v hustém šípkovém keři. Torzo sousoší Nejsvětější Trojice bylo tehdy vytaženo z prohlubně pod keřem a přeneseno na volnou plochu ve vzdálenosti asi 15 metrů od místa nálezu.

Někdy mezi koncem ledna a koncem září roku 2011 však poškozené vrcholové sousoší zmizelo a na místě zůstal pouze rozvalený podstavec. V prosinci roku 2011 oznámil zdejší starosta zmizení plastiky na Obvodní oddělení Policie ČR v Toužimi. Následně bylo zahájeno bezvýsledné vyšetřování a celá věc byla nakonec dne 31. ledna 2012 odložena.

Popis objektu:

Sousoší Nejsvětější Trojice na podstavci dosahovalo celkové výšky 3,2 metru. Vrcholová figurální plastika byla tvořena postavami Boha Otce s plnovousem a Syna, sedícími na zeměkouli. Syn držel v pravé ruce kříž, postavený na zeměkouli mezi postavami, na kterém bývala umístěna plastika holubice, symbol Ducha Svatého. Ve spodní části zeměkoule byla vyvedena plastická stylizovaná oblaka. Základnu sousoší tvořil hranolový sokl s konkávně prohnutými stěnami.

Vrcholové sousoší bývalo umístěno na vrcholu hranolového podstavce s horní vynesenou profilovanou krycí deskou. Na přední straně podstavce je v jednoduchém obdélném rámci vysekán německý věnovací nápis: „Gewidmet zu Ehre / der allerheiligsten / Dreyfaltigkeit / von Michael / und Barbara / Hartl aus / Schönthal Nro. 59 / im Jahre 1839“ (Věnováno ke slávě Nejsvětější Trojice Michaelem a Barbarou Hartlovými z Krásného Údolí čp. 59 roku 1839). Spodní část podstavce byla tvořena nižším hranolovým soklem se zkosenou horní hranou.

sousoší Nejsvětější Trojice před rokem 1932

poničené sousoší Nejsvětější Trojice - prosinec 2003

torzo vrcholového sousoší před zmizením - leden 2011

rozvalený sokl sousoší Nejsvětější Trojice - duben 2013

rozvalený podstavec sousoší - duben 2013

rozvalený podstavec sousoší - duben 2013

zbytek podstavce sousoší Nejsvětější Trojice - duben 2013

horní část rozvaleného podstavce sousoší - duben 2013

věnovací nápis na podstavci - duben 2013

spodní část rozvaleného podstavce sousoší - duben 2013

patka podstavce sousoší Nejsvětější Trojice - duben 2013

rozvalený podstavec bývalého sousoší Nejsvětější Trojice na návrší západně nad obcí Krásné Údolí - duben 2013

Použitá literatura:

Gnirs, A. 1932 : Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in dem Bezirken Tepl und Marienbad, Brno
Poche, E. a kol. 1978 : Umělecké památky Čech 2 (K-O), Praha, 141

Barokní poutní areál Maria Loreto s kaplí Panny Marie Loratánské byl vystavěn v letech 1664-1689 tehdejšími majiteli zdejšího panství chebskými jezuity u farního kostela sv. Ducha na vrcholu návrší severovýchodně od vsi Starý Hrozňatov (Alt Kinsberg). K areálu stoupala několik kilometrů dlouhá křížová cesta s 29 zastaveními. Během druhé poloviny 20. století však opuštěný a neudržovaný areál zcela zchátral a proměnil se ve zříceniny. Hned po roce 1989 začaly snahy o záchranu areálu. Nákladná celková rekonstrukce areálu probíhala v letech 1992-2010 za česko-neměcké spolupráce. Dnes je obnovený poutní areál opět přístupný veřejnosti.

Objekt: barokní poutní areál s loretánskou kaplí
Typologie: sakrální stavby
Kategorie: architektonické památky

Obec: Starý Hrozňatov (Alt Kinsberg)
Okres: Cheb
Poloha: na vrcholu návrší severovýchodně od vsi
GPS: 50°1’34.640″N, 12°23’56.741″E

Období vzniku: 1664-1689
Architekt: neznámý
Stavebník: chebská jezuitská kolej
Období devastace: po roce 1945
Rekonstrukce: 1992-2010
Památková ochrana: od 3. května 1958
Č. rejst. ÚSKP: 40874/4-128
Stav: po celkové rekonstrukci
Přístupnost: přístupný v návštěvních otevíracích hodinách

Historie objektu:

Barokní poutní areál Maria Loreto s kaplí Panny Marie Loratánské byl vystavěn v letech 1664-1689 tehdejšími majiteli zdejšího panství chebskými jezuity u farního kostela sv. Ducha z roku 1557 na vrcholu návrší severovýchodně od vsi Starý Hrozňatov (Alt Kinsberg). Vzorem loretánské kaple se stala Svaté chýše (Santa Casa) v renesanční bazilice v italském Loretu. Svatá chýše je označení pro údajný dům Panny Marie v Nazaretu v Palestině, v němž došlo ke Zvěstování o narození Spasitele, byl vychován Ježíš a žila Svatá rodina. Podle legendy byl dům na konci 13. století přenesen anděly z Nazaretu do Itálie. Současně se stavbou poutního areálu byla zahájena výstavba několik kilometrů dlouhé Velké křížové cesty s 29 zastaveními, zbudované podle jeruzalémské Via dolorosa . O vybudování poutního místa se zasloužil rektor chebské jezuitské koleje Jan Jiří Dasselmann. Stavba loretánské kaple byla zvolena v souvislosti s obnovováním mariánského kultu v oblasti. Hraběnka Marie Františka z Heisensteinu, rozená z Vrtby, věnovala na výstavbu areálu 1200 zlatých. Mezi dalšími dárci byli šlechtici, velkostatkáři, radní, ale i méně zámožní lidé. Hojné příspěvky přicházeli z města Chebu a celého Chebska, z Čech i Bavorska.

Dne 3. října 1664 položil tepelský opat Raymnd Wilfert základní kámen poutního areálu.
Samotná poutní kaple Panny Marie Loretánské byla postavena v letech 1664-1665. Dne 15. listopadu 1665 byla v kapli uložena milostivá soška Panny Marie Loretánské, oděná v hodnotném korunovačním plášti, který věnovala hraběnka Marie Františka z Heisensteinu. Stejného dne byla kaple spolu s milostivou soškou slavnostně vysvěcena biskupem z Regensburgu a hrabětem Enstem z Wartenbergu. Roku 1667 byl v nové kapli Panny Marie Loretánské sloužena první mše a do areálu dorazilo první procesí. Roku 1672 byly do zvonice na věži zavěšeny zvony s erby patronů. V roce 1675-1683 byly kolem kaple vystavěny otevřené ambity. Celý poutní areál byl poté s vydatnou pomocí místních obyvatel a s přispěním mecenášky hraběnky Heissensteinové dokončen v roce 1689. Poutní areál Maria Loreto se následně stala oblíbeným a významným poutním místem a putovala k ní častá procesí.

Již v sedmdesátých letech 17. století se začaly šířit zprávy o zázračném vyléčení věřících skrze prosby ke zdejší milostivé sošce Panny Marie Loretánské. Vděčnost návštěvníků se projevovala v množství děkovných darů. K poutnímu areálu přicházeli průvody věřící z Čech, Bavorska a Saska. Po zrušení jezuitského řádu Josefem II. v roce 1777 připadl poutní areál pod správu farnosti v Chebu a mše zde sloužil chebský kaplan. Později byla u potního areálu Maria Loreto zřízena samostatná farnost, ke které patřilo několik okolních obcí a vsí. Roku 1807 bylo Chebsko odděleno od diecéze Regensburg a přičleněno včetně poutního areálu Maria Loreto k pražské arcidiecézi.

V roce 1914 byla díky štědrosti věřících ze zdejší farnosti nově restaurována kaple Panny Marie Loretásnké. Počet poutníků stoupl tehdy na 9.876. Za první světové války i přes střežené a uzavřené hranice stále přicházeli během malých a velkých procesí věřící ze širokého okolí. Počet návštěvníků poutního areálu tehdy dosáhl 20.400 lidí. V roce 1915 byly díky štědrým příspěvkům farníků renovovány uměleckým malířem Friedlem oltáře kostela sv. Ducha.

V roce 1915 proběhly v poutním areálu Maria Loreto oslavy 250. výročí vysvěcení milostivé sošky. Dne 14. listopadu 1915 v girlandami slavnostně vyzdobené poutní kapli doplnil kardinál arcibiskup milostivou sošku Panny Marie Loretánské v přítomnosti delegátů z Regensburgu, kláštera v Teplé, jezuitů a místních zastupitelstev hodnotnou zlatou svatozáří, kterou věnovali patroni kaple. Dívčí sbor poté přednesl na počest Panny Marie Loretánské polyfonní skladbu. Ve slavnostně vyzdobeném kostele sv. Ducha byla poutníkům udělována svatá požehnání.

Následujícího dne 15. listopadu 1915 se po svaté mši v zámeckém kostele Nejsvětější Trojice vydalo asi 1000 účastníků za zvuků zvonů a hudby k poutnímu areálu Maria Loreto. V impozantním procesí v čele se školáky šli členové spolku vojenských veteránů, křesťanského sdružení vlasteneckých mužů Starého Hrozňatova, deputace mužů katolických klubů s vlajkou města Chebu, bílá oděná děvčata, zástupci obcí celé farnosti a duchovenstvo s vrchností. V kostele sv. Ducha kardinál pražského biskupství sloužil mši svatou, zatímco v ambitech kázal rektor chebské jezuitské koleje E. Fischer pro davy věřících, tísnící se na nádvoří. Opat tepelského kláštera Gilbert Helmer poté sloužil papežskou mši, doplněnou několika přednesy chrámového sboru. Večer se na zdejším zámku konala oslava významného jubilea. U příležitosti 250. výročí nechala v roce 1915 arcivévodkyně Zita vystavit v Praze hodnotný korunovační plášť milostivé sošky Panny Marie Loretánské.

milostivá soška Panny Marie Loretánské

V roce 1942 byl poutní areál Maria Loreto elektrifikován. Poslední německá bohoslužba se zde konala dne 9. září 1946.

Po nuceném vysídlení německého obyvatelstva se poutního areálu Maria Loreto ujali čeští duchovní správci. Roku 1951 zde byla sloužena poslední bohoslužba. Následně byla zdejší oblast zahrnuta do nepřístupného pohraničního pásma a opuštěný a neudržovaný poutní areál postupně chátral. V roce 1952 vyhořela věž se zvonicí nad vstupem do areálu, požár byl tehdy vidět daleko za hranicemi. Dne 3. května 1958 byl zdevastovaný poutní areál Maria Loreto zapsán na státní seznam kulturních památek pod rejtř. č. 40874/4-128. Během druhé poloviny 20. století se na stěnách kostela objevily sprosté nápisy a socha Panny Marie s Ježíškem nad portálem se stala cvičným terčem pohraničníků. Veškeré vnitřní zařízení bylo rozkradeno či zničeno, střechy objektů se začaly propadat a zdivo se postupně hroutilo. Areál následně postupně zarostl náletovými křovinami. Koncem osmdesátých let 20. století byl dokonce na celý areál vydán demoliční výměr. K bourání však nakonec nedošlo. O zdevastovaný areál dobrovolně pečoval José Kočí za sousední vsi, který zabezpečoval objekty před vandaly a odstraňoval náletové dřeviny.

Po znovuotevření pohraničí v roce 1989 začali ke zdevastovanému poutnímu areálu Maria Loreto přicházet první poutníci. Bývalý poutní areál, převedený zpět do majetku církve, byl však v havarijním stavu. Začalo se tehdy uvažovat, zda ruiny objektu opravit, zakonzervovat či zbořit. V roce 1990 byla proto vypracována dokumentace stavu objektu, podle propočtů památkového ústavu by však všechny varianty byly stejně finančně nákladné. Prostředky se však tehdy nenašly a opuštěný objekt dál chátral.

Dne 11. února 1992 založil Ing. Anton Hart, rodák z Nového Hrozňatova, v bavorském Waldsassenu Spolek pro zachování a podporu poutního místa Maria Loreto (Verein zur Erhaltung und Förderung der Wallfahrtskirche Maria Loreto). Spolek následně nabídl českým institucím a církvi finanční prostředky vy výši 30.000 marek. Sám předseda Hart přispěl částkou 100.000 korun. Během deseti let se Antonu Hartovi za pomoci německého Spolku Maria Loreto podařilo získat finanční prostředky na obnovu areálu ve výši dva miliony marek. Spolek získal dotaci od Messerschmidtovy nadace ve výši 160.000 DM, od ministerstva vnitra SRN vy výši 320.000 DM, přípěvek od diecéze Regensburg vy výši 50.000 DM a další milion marek od nejrůznějších dárců.

Obnova některých částí areálu byla následně zařazena do programu ministerstva kultury ČR na záchranu architektonického dědictví. Projekt záchrany poutního areálu Maria Loreto byl podpořen Česko-německým fondem budoucnosti Ministerstva kultury, městem Cheb a krajský Památkovým ústavem. Velkou podporu měla obnova poutního areálu v tehdejším předsedovi ONV Otakaru Mikovi a v plzeňském biskupovi Mons. Františku Radkovském.

První říjnovou neděli roku 1993 se u zdevastovaného poutního areálu Maria Loretu uskutečnilo první velké česko-německé setkání za účasti plzeňského biskupa Františka Radkovského. Tato setkání se pak každoročně opakují při slavnostní poutní mši. V roce 1994 byl v Chebu založen český Spolek Maria Loreto, který podporoval a propagoval poutního areálu, zajišťoval zázemí, dopravu na bohoslužby, úklid apod. Z příspěvků a darů členů vybral spolek na záchranu areálu celkem 140.800 Kč. Dne 2. října 1994 se u příležitosti výročí 330 let od založení poutního areálu se konala první česko-německá pouť. Během pouti byla plzeňským biskupem Františkem Radkovským znovu vysvěcena obnovená kaple Panny Marie Loretánské a tři nové zvony, které byly následně vytaženy do zvonice v obnovené věži.

Od roku 1995 byly během sezony od května do srpna v kapli Panny Marie Loretásnké slouženy měsíční bohoslužby. V roce 1996 vysvětil plzeňský biskup František Radkovský dokončený kostel sv. Ducha, ve kterém byly poté v období od května do listopadu slouženy pravidelné měsíční bohoslužby. V následujících letech byly obnoveny ambity s nárožními kaplemi. Do kaplí byly umístěny nové sochy od akademického sochaře Hatto Zeidlera z Heidelbergu a na stěny zavěšeny obrazy ze života Panny Marie od akademického malíře Jaroslava Šindeláře z Plzně. V letech 1997-1999 byly obnoveny a znovu vysvěceny poslední dochované zchátralé kaple Velké křížové cesty. V roce 2000 byla v místech bývalého hřbitova vybudována oplocená meditační zahrada, do které byly v roce 2001 přeneseny znovunalezené kamenné plastiky z kaple Božího hrobu Velké křížové cesty. Roku 2001 byla kaple Panny Marie Loretánské nově omítnuta a v areálu vybudován kamenný pochůzkový chodník. V roce 2002 byl v prostoru meditační zahrady vybudován zahradní pavilon. Milostivá socha Panny Marie Loretánské byla restaurovaná na náklady rodiny Hartových.

Od roku 2003 zajišťují členové chebského Spolku Maria Loreto v době sezóny návštěvnický provoz v obnoveném poutním areálu. Duchovní správu zajišťuje chebská farnost, která nadále spolupracuje i s německým spolkem, přispívajícím i nadále finančně. V červnu roku 2006 zástupci obou spolků a chebské farnosti podepsali dokument Maria Loreto: Místo smíření a setkávání, načrtávající základní poslání a dlouhodobou vizi rozvoje poutního místa. Během sezony jsou areálu pravidelně každých čtrnáct dní slouženy české mše svaté, jednou měsíčně pak mše německé. Několikrát ročně jsou k poutnímu areálu Maria Loreto pořádány české i německé poutě. Dle záznamů průvodcovské služby ročně poutní areál navštíví více než 10 tisíc poutníků a turistů z celé Evropy.

V roce 2008 byla v loretánské kapli umístěna milostivá soška Panny Marie Loretánské z roku 1664, zrenovovaná nákladem Hermine Hard. Roku 2008 navštívil poutní areál Maria Loreto papežský nuncius Jean-Claude Périset. V letech 2009-2010 proběhla renovace ambitů a nárožních kaplí z iniciativy chebské farnosti.

Popis objektu:

Barokní poutní areál Maria Loreto je tvořen ústřední kaplí Panny Marie Loretánské uprostřed vnitřního nádvoří, obklopeného krytými ambity se čtyřmi nárožními kaplemi. Nad vstupem do areálu je vystavěna západní vstupní věž se zvonicí. Na východě uzavírá areál polygonální farní kostel sv. Ducha z roku 1557. Původní hřbitov, rozkládající se kolem poutního areálu, byl přeměněn na oplocenou meditační zahradu s kamennými plastikami.

Barokní kaple Panny Marie Loratánské v podobě Santa Casa (Svaté chýše) blokového typu na obdélném půdorysu, krytá valbovou střechou s pálenou krytinou. Na východní straně kaple byl připojen navenek užší pravoúhlý přístavek, rozdělený do dvou podlaží. Vnější stěny kaple jsou hladké, bez členění. Vnitřní členění kaple napodobuje italské lorety typu Santa Casa. Na oltáři je postavena vyřezávaná milostivá soška Panny Marie Loretánské či Černé Matky Boží Loretánské z roku 1664, odpovídající svými rozměry a ztvárněním originálu. Postavy Panny Marie s Ježíškem mají černou barvu tváří. Soška je oděna v hodnotném stříbrném korunovačním plášti, posetým zlatými a stříbrnými mincemi. Milostivá soška je doplněna hodnotnou zlatou svatozáří z roku 1915.

Kolem loretánské kaple jsou vystavěny kryté otevřené ambity (křížové chodby) na obdélném čtyřkřídlém půdorysu, vytvářející pravidelné vnitřní nádvoří obdélného půdorysu, tzv. rajský dvůr, kryté sedlovými střechami s pálenou krytinou. Ambity, sklenuté valenými klenbami s lunetami se štukovou výzdobou na hranách, se do prostoru nádvoří otevírají arkádami, nesenými na pilířích. Vnější stěny ambitů jsou členěny vpadlými lizénovými rámci. Vnitřní stěny ambitů jsou členěny pilastry a slepými arkádami. Na stěnách je vyvedeno 26 barokních nástěnných maleb s motivy ze života Panny Marie Loretánské na zemi a v nebi. Řada fresek se dochovala ještě z roku 1684. V ambitech bývaly původně postaveny dřevěné zpovědnice.

V rozích ambitů jsou postaveny nárožní kaple Panny Marie, sv. Jáchyma a sv. Anny, sv. Zachariáše a sv. Alžběty a sv. Františka Xaverského. Hranolové nárožní kaple na obdélném půdorysu, kryté nízkými měděnými jehlancovými střechami, završenými mohutnými cibulovými báněmi s osmibokými sloupkovými zvoničkami na vrcholu. Stěny kaplí jsou prolomeny menšími obdélnými, segmentem zakončenými okny. Vnější stěny kaplí jsou členěny vpadlými lizénovými rámci. Kaple jsou sklenuty valenými klenbami s lunetami se štukovým ornamentem na hranách. Klenba severozápadní kaple je zdobena trojúhelníkovými obrazci a osmicípou hvězdicí uprostřed, provedenými ve štukových prutech. Vnitřní zařízení kaplí tvoří oltáře jednotlivých světců.

Nad vstupem v západní části areálu je vynesena hranolová věž se zvonicí, krytá nízkou měděnou jehlancovou střechou, završenou mohutnou dvojitou cibulovou bání s osmibokou sloupkovou zvoničkou na vrcholu. V západní průčelí věže je prolomen obdélný, polokruhově zakončený vchod s dvojicí prázdných nik po stranách. V nice nad vchodem je umístěna soška Panny Marie. Patro věže, oddělené mohutnou vynesenou profilovanou římsou, je prolomeno obdélným oknem s kruhovými hodinami a dalším obdélným, polokruhově zakončeným oknem v ose nad ním. Zdivo věže je pod střechou završeno mohutnou vynesenou profilovanou korunní římsou. Vnější stěny věže jsou členěny vpadlými lizénovými rámci se štukovými rámy kolem oken a vchodu.

Ve východním závěru areálu ve velké podélné ose je připojen šesnáctiboký renesanční farní kostel sv. Ducha z roku 1557 s pětiboce uzavřenou apsidou, krytý měděnou jehlancovou střechou s osmibokou sloupkovou zvoničkou s cibulovou bání na vrcholu. Stěny kostela jsou prolomeny obdélnými, segmentem zakončenými okny. Vnější stěny kostela jsou členěny vpadlými lizénovými rámci. Vnitřní prostor kostela je zaklenut nízkou kupolovitou klenbou s lunetami, vynesenými gotizujícími příporami v nárožích kostela. V nitřní zařízení kostela tvořil původně hlavní oltář Zvěstování Panny Marie, po levé straně postranní oltář Panny Marie Pomocné a po pravé straně postranní oltář sv. Josefa. V roce 1915 byly oltáře renovovány uměleckým malířem Friedlem. Dnes je na závěrové stěně kostela namalován iluzivní oltář.

Velká křížová cesta, původně dlouhá několik kilometrů, stoupala z údolí a končila u kaple Maria Loreto. Na cestě bylo celkem 29 zastavení, v nichž byly umístěny dřevěné vyřezávané figurální plastiky v životní velikosti. V roce 1688 byla do obvodu připojena velká osmiboká kaple sv. Kříže a další kaple Loučení. Údolím potoka až k úpatí Loretánské hory vede Křížová cesta s původně 29 zastaveními, na vrcholu hory končící kaplí Božího hrobu.

barokní poutní areál Maria Loreto - květen 1899

poutní areál Maria Loreto na snímku z doby kolem roku 1910

poutní areál Maria Loreto na historické fotografii z roku 1915

interiér farního kostela sv. Ducha v době kolem roku 1910

interiér kaple Panny Marie Loretánské roku 1915

zdevastovaný poutní areál Maria Loreto kolem roku 1990

poutní areál Maria Loreto od jihu v době kolem roku 1990

závěr zdevastovaného kostela sv Ducha kolem roku 1990

jižní ohradní zeď zdevastovaného areálu kolem roku 1990

zřícené ambity na vnitřním nádvoří v době kolem roku 1990

poutní areál Maria Loreto před rekonstrukcí v roce 1992

jižní ohradní zeď areálu před rekonstrukcí v roce 1992

propadlé střechy ambitů v roce 1992

Použitá literatura:

Poche, E. a kol. 1980 : Umělecké památky Čech 3 (P-Š), Praha, 418/419
Schwenz, W. 1915 : Unsere Liebe Frau Maria Loreto im Egerlande. 250 jährige Jubelfeier, Cheb

Rozsáhlý architektonicky jednotný barokní areál poutního chrámu Nanebevzetí Panny Marie a sv. Máří Magdalény a přilehlého proboštství řádu Křižovníků s červenou hvězdou byl vystavěn na místě staršího gotického kostela v letech 1687-1728 podle plánu architekta Kryštofa Dientzenhofera. Po nuceném vysídlení německého obyvatelstva na konci druhé světové války kostel postupně chátral. Od roku 1992 tento jedinečný poutní areál postupnou rozsáhlou obnovou.

Objekt: barokní poutní chrám, obklopený areálem s objektem proboštství
Typologie: sakrální stavby
Kategorie: architektonické památky

Obec: Chlum Svaté Máří (Maria Kulm)
Okres: Sokolov
Poloha: v jihozápadní části dnešní obce
GPS: 50°8’59.800″N, 12°32’9.017″E

Období vzniku: 1687-1728
Architekt: Kryštof Dientzenhofer
Stavitel: Wolfgang Leonhardt Braunbock
Stavebník: řád Křižovníků s červenou hvězdou
Období devastace: po roce 1945
Rekonstrukce: 1992-2011
Památková ochrana: od 3. května 1958
Č. rejst. ÚSKP: č. 21448/4-595
Stav: po celkové rekonstrukci
Přístupnost: přístupný v návštěvních otevíracích hodinách

Historie objektu:

Podle legendy našel již ve 13. století sokolovský řeznický tovaryš v lískovém keři u cesty na Chlumském kopci v místech dnešní obce Chlum Svaté Máří (Maria Kulm) milostivou gotickou sošku sedící Panny Marie s Ježíškem. Tovaryš si odnesl sošku sebou do svého domu. Když se chtěl druhého dne na sošku podívat, nemohl jí nikde objevit. Teprve po dlouhém hledání se tovaryš dostal opět k lískovému keři, kam se milostivá soška opět sama vrátila. Tovaryš chápal tuto událost jako Boží znamení, vystavěl proto nad soškou jednoduchou dřevěnou stříšku, která ji měla chránit před vlivem povětrností. Brzy nato však upadla soška znovu v zapomenutí. Koncem 13. století ji zde znovu objevil jakýsi bednářský tovaryš, kterému se zjevila Panna Maria, když zabloudil v těchto končinách. Ukázala mu cestu domů, poté co slíbil, že se bude kát za své hříchy. Bednář následně vystavěl nad soškou dřevěnou kapli, ke které začali putovat věřící ze širokého okolí. O poutní místo se zpočátku starali křížovníci s červenou hvězdou z blízkého Kynšperku nad Ohří.

V sousedství kaple byla následně založena osada Chlum, zmiňovaná prvně dne 16. května 1341. S rostoucím počtem poutníků přibývalo rovněž lapků, kteří přepadávali zbožný lid v okolních hlubokých lesích. Roku 1383 proto majitel zdejšího statku rytíř Heinrich z Reissengrünu daroval řádu Křižovníků s červenou hvězdou 60 jiter půdy na kopci Chlumu a vytvořil u kaple nadání pro dva křížovnické kněze z Kynšperku nad Ohří s povinností sloužit dvakrát ročně věčnou mši. Když Heinrichův syn zemřel jako bezdětný, odkázal celý statek křížovníkům, kteří si zde vybudovali svůj konvent.

V době kolem roku 1400 byl v místech původní dřevěné kaple vystavěn gotický kamenný poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie a Maří Magdalény. Kamenný jednolodní kostel byl doplněn věží v západním průčelí. Při kostelu byla následně založena fara a roku 1401 byl prvním chlumským farářem jmenován křižovník Johann Pichlmann. Během husitských válek byl v červnu roku 1429 kostel husity vypleněn a vypálen. Poničený kostel byl následně obnoven. Roku 1469 osvobodil velmistr křiživnického řádu Nikolaus Puchner místní obyvatele od všech robot, aby se mohli lépe věnovat obnově kostela a rostoucímu počtu poutníků, a udělil jim privilegium konat při poutích trhy. Počet věřících, kteří navštěvovali kostel během četných poutí, stále narůstal. V letech 1482-1492 byl proto zdejší kostel na jižní straně rozšířen na dvoulodní, s loděmi oddělenými třemi masivními pilíři. Roku 1499 byla jižně od kostela vystavěna kaple sv. Tří králů, ve které se poté rovněž konaly pobožnosti pro poutníky, kteří putovali k poutnímu kostelu v Chlumu ve stále hojnějším počtu.

V průběhu 16. století však nastala v důsledku reformace nevraživost rostoucího počtu stoupenců nové víry vůči početným poutím ke kostelu v Chlumu. Během stavovského povstání byl dne 4. října 1618 Chlum odbojnými šlechtici z okolí dobyt a vypleněn. Všechny důležité listiny a cennosti kostela byly ještě předtím převezeny do Chebu, aby se nedostaly do rukou protestantů. Dům, ve kterém byly uloženy, však roku 1645 během velkého požáru města spolu s dalšími 52 domy zcela vyhořel. Ke zdejšímu kostelu byl následně dosazen nad dobu několika měsíců protestantský kazatel.

Po konci třicetileté války se začala zdejší situace lepšit. Poutní kostel byl následně z příspěvků věšících obnoven. Roku 1651 byla následně obnovena kaple sv. Tří králů. V letech 1664-1666 nechal pražský arcibiskupa hrabě Harrach před kostelem vystavět na žádost hraběnky Eleonory Susanne Frankenburg novou samostatnou barokní Milostivou kaple, do které byla přenesena milostivá soška Panny Marie. Slavnostní otevření nové kaple proběhlo v roce 1666. V době po konci třicetileté války nastal v rámci rekatolizace rozkvět kultu Panny Marie a svatých pomocníků a zvýšení významu poutních a svatých míst. Počet věřících, kteří navštěvovali zdejší poutě, opět narůstal. Gotický poutní kostel následně přestal dostačovat velkému počtu poutníků. V roce 1687 proto za působení faráře Antonína Františka Helma povýšil pražský arcibiskup a velmistr řádu Jan Bedřich Valdštejn zdejší faru na proboštství a bylo přikročeno k výstavbě nového poutního areálu, čímž dále vzrostl význam tohoto poutního místa.

Rozsáhlý hodnotný architektonicky jednotný barokní areál poutního chrámu Nanebevzetí Panny Marie a sv. Máří Magdalény a přilehlého proboštství řádu Křižovníků s červenou hvězdou byl vystavěn na místě gotického kostela v letech 1687-1728 podle plánu vrcholně barokního architekta Kryštofa Dientzenhofera mistrovým polírem Wolfgangem Leonhardtem Braunbockem (Pränpockem). Stavitel Braunbock později původní Dientzenhoferův návrh přepracoval a vypracoval druhý plán, signovaný „MWLP“. Braunbock sám vystavěl budovu proboštství a jeho polírem byl syn Johann Andreas a za jeho nepřítomnosti M. Rohrer.

Jako první proběhla demolice původní zástavby poutního areálu. Již v letech 1686-1687 bylo zbořeno průčelí gotického kostela s věží. Základní kámen novostavby poutního chrámu byl položen v roce 1687. V letech 1687-1691 bylo vybudováno nové dvouvěžové průčelí na západní straně chrámu. V letech 1690-1692 probíhaly v prostoru těsně za průčelím stavební práce u barokní Milostivé kaple, která byla již v roce 1692 znovu předána do užívání. Po dokončení stavebních prací na západní straně proběhla v letech 1692-1702 druhá etapa výstavby samotného hlavního poutního barokního chrámu Nanebevzetí Panny Marie a sv. Máří Magdalény. Dne 7. května 1692 položil zdejší probošt Johann Adalbert Kaplanek základní kámen chrámu. Stavební práce postupovaly od východu k západu. Jako první byl tedy dokončen včetně štukové výzdoby presbytář kostela, ve kterém mohla být již dne 23. října 1694 sloužena první mše svatá. V roce 1699 byla dokončena celková hrubá stavba poutního chrámu a byly zahájeny úpravy interiérů objektu. Dne 11. května 1701 chlumský probošt Franz Rivola částečně dokončený kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Máří Magdalény vysvětil. Dne 11. května 1702 byl hlavní poutní chrám slavnostně konsekrován pražským světícím biskupem Veitem a následujícího dne rovněž Milostivá kaple. Po vysvěcení kostela však stále ještě bylo doplňováno vnitřní zařízení kostela. Výstvaba velkolepého chrámu ještě více proslavila zdejší poutní místo a příliv věřících nadaále stoupal. V letech 1701-1710 přišlo ke kostelu celkem 1657 procesích, kterých se zúčastnilo na 718 347 věřících.

Po dokončení stavby poutní chrámu pokračovala úprava okolí a výstavba dalších objektů poutního areálu. Ještě v letech 1701-1702 byl současně s dostavbou kostela vybudován objekt starého proboštství. V letech 1702-1703 byl následně na jižní straně poutního areálu rozšířen hřbitov, obklopený novou ohradní zdí. V letech 1704-1722 a 1725-1728 byl kolem poutního kostela budován symetricky komponovaný otevřený ambit s šesti postranními kaplemi. Roku 1722 byla vystavěna na jižní straně areálu nová školní budova a v letech 1723-1728 objekt nového proboštství, které zaujalo severní frontu areálu.

Největší rozkvět zdejších poutí nastal ve druhé polovině 18. století, kdy Chlum sv. Máří patřil k nejnavštěvovanějším poutním místům v Čechách. Jeho oblibu nedokázaly omezit ani reformy císaře Josefa II. V letech 1785-1795 bylo zakázáno konání veškerých poutí, přesto se počet poutníků, přicházejících ke kostelu, pohyboval v počtu 39 až 56 a půl tisíce. V průběhu 19. století počet poutí mírně poklesl. Sešlý poutní areál potřeboval po dlouhých letech intenzivního užívání celkovou rekonstrukci, která proběhla v letech 1877-1894. U příležitosti 200. výročí povýšení zdejší fary na proboštství v roce 1887 uspořádala hraběnka Aueršperková z Hartebergu velkou loterii k získání financí na náročnou obnovu poutního místa. Velkou částkou do loterie přispělo město Karlovy Vary.

K drastickému poklesu počtu poutí došlo v období okupace po roce 1938. Po nuceném vysídlení německého obyvatelstva na konci druhé světové války se po křížovnících duchovní správy na krátkou dobu ujali dominikáni. Následně zanikly zdejší poutě úplně. Koncem padesátých let 20. století byl objekt bývalého proboštství přeměněn na ubytovnu budovatelů elektrárny Tisová a později byly jeho budovy využity jako depozitář sbírky církevního umění. Dne 3. května 1958 byl celý areál poutního kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Máří Magdalény a přilehlého objektu proboštství zapsán na státní seznam kulturních památek pod rejtř. č. 21448/4-595. Areál však nebyl udržován a postupně chátral. V letech 1957-1974 vykonával zdejší duchovní správu kněz Petr Metoděj Habáň.

Po roce 1989 se znovu probudil zájem o zdejší poutní areál. Po návratu křížovníků s červenou hvězdou prochází od roku 1992 tento jedinečný poutní areál postupnou rozsáhlou obnovou, která je spolufinancována z prostředků ministerstva kultury v rámci Programu záchrany architektonického dědictví. Prostřednictvím společného úsilí a spolupráce Rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou a německých spolků Initiative Maria Kulm z Weidenu a Förderverein-Wallfahrtskirche-Maria Kulm byla provedena celková rekonstrukce interiéru poutního chrámu. Z Norských fondů byl na rekonstrukci získán příspěvek ve výši 1,059.087 eur. V roce 2004 byla provedena oprava varhan. Roku 2008 byla provedena celková rekonstrukce kopule a obnoveny malby. V roce 2009 byl následně nově zastřešen objekt sousedního proboštství. V letech 2010-2011 proběhla celková rekonstrukce interiérů kostelních lodí. Dne 7. května 2011 byl následně obnovený poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Máří Magdalény slavnostně vysvěcen. Od 1. září 2011 působí jako farář u poutního kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Máří Magdalény Jiří Kopejsko, bývalý velmistr řádu Křižovníků s červenou hvězdou.

Popis objektu:

Barokní trojlodní chrám s mírně vystupujícími křídly příčné chrámové lodi (transeptu) na půdorysu latinského kříže o rozměrech 36 x 29 metru s obdélným presbytářem s kaplí a sakristií po stranách, které jsou se závěrem spojeny zaoblenou stěnou těles bočních točitých schodišť na oratoře. Kostel je tak postaven na půdorysu obdélníku,. Zcela neobvyklá dispozice poutního chrámu obsahuje dva samostatné sakrální prostory kostela Nanebevzetí Panny Marie a samostatnou Milostivou kapli. Objekt kostela je krytý plechovou valbovou střechou s kupolí nad křížením ramen, završenou lucernou a sanktusovou zvoničkou nad závěrem.

Západní stranu chrámu tvoří hlavní dvouvěžové trojosé průčelí. Třípatrové hranolové věže, dosahující výšky 40 metrů, jsou završeny vysokými mohutnými cibulovými báněmi. Spodní patra věží jsou na přední straně prolomena dvojicí obdélných, polokruhově zakončených oken v ose nad sebou, mezi kterými jsou umístěny niky s pískovcovými plastikami světců. Ve výklenku severozápadní věže je umístěna barokní socha sv. Václava z roku 1697 a v nice jihozápadní věže barokní socha sv. Jana Nepomuckého. Stěny věže jsou zdobeny mohutnými nárožními dórskými pilastry. Nad mohutnou profilovanou římsou jsou vynesena další dvě patra věží, zdobená vpadlými lizénovými rámci a oddělená profilovanou římsou. Stěny spodních pater jsou prolomeny středovým kruhovým oknem a horní zvonová patra velkými obdélnými, polokruhově zakončenými okny. Věže jsou završeny mohutnou vynesenou profilovanou korunní římsou pod báněmi.

Dvoupatrová středová osa průčelí mezi věžemi je prolomena obdélným vchodem do Milostivé kaple s barokním portálem s pilastry, vynášejícími mohutnou římsu. Nad vchodem je v ose umístěna nika s barokní pískovcovou sochou Panny Marie Neposkvrněné (Immaculata) s profilovanými pilastry po stranách, vynášejícími prolomený štít s plastickým reliéfním erbem uprostřed. Nad výklenkem je v ose prolomeno velké obdélné, polokruhově zakončené malované okno s výjevem sv. Anežky. Po stranách středové osy jsou umístěny mohutné zdvojené dórské pilastry. V nástavci nad mohutnou profilovanou římsou, zdobeném vpadlým lizénovým rámcem, jsou ve středu umístěny čtvercové hodiny. Po stranách nástavce jsou umístěny mohutné zdvojené pilastry, vynášející profilovaný trojúhelníkový štít s pískovcovou sochou Krista Spasitele na vrcholu se středovým kruhovým okénkem ve vpadlém poli.

Průčelí mírně vystupujících křídel příčné chrámové lodi (transeptu), tvořené rizality s dórským pilastrovým řádem, jsou završena trojúhelníkovými štíty. Východní závěrová stěna presbytáře s pilastry je završena štítem. Podélné stěny kostela jsou prolomeny obdélnými, polokruhově zakončenými okny a členěny jednoduchými vpadlými lizénovými rámci.

Vnitřní trojlodní prostor kostela na půdorysu latinského kříže o rozměrech 36 x 29 metru, je tvořen hlavní lodí s úzkými bočními loděmi po stranách, příčnou chrámovou lodí (transeptem) a obdélným presbytářem s kaplí a sakristií po stranách. Hlavní loď kostela je sklenuta velenou klenbou s lunetami a pásy, vynesenými na zdvojených pilířích. Do lodi se otevírají valeně zaklenuté úzké boční lodi, nad kterými jsou na pilířích vyneseny empory, zaklenuté valenou klenbou se stýkajícími se lunetami a pásy. Prostor bočních lodí, členěný pilíři vytváří uzavřené jednotky podobající se bočním kaplím halových kostelů. Vstup do chrámu je veden bočními loděmi. Nad křížením ramen lodí je vynesena prosvětlená kupole bez tamburu o průměru 12,6 metru, vynesená na pedentivech. Malba kupole křížení znázorňuje atributy Panny Marie. Klenby hlavní a příčné lodi, kupole křížení a klenby a stěny presbytáře kostela bývaly původně zdobeny bohatými nástěnnými malbami od Johanna Jakoba ze Steinfelsu z let 1699-1700, které byly později přemalovány. Malba akcentuje architektonické členění a iluzivní architektura navozuje větší hloubku prostoru. Lunety klenby jsou zdobeny na jižní straně malbami sv. Simeona, sv. Kleofáše a sv. Jana Evangelisty, na severní straně pak sv. Barnabáše a ochránce poutníků, sv. Jakuba staršího. Mezi malbami se nacházejí ornamentální ozdobné formy v podobě festonů, akantů, mřížkovaných polí a architektonických soustav. Ramena příčné lodi nesou malby s výjevy sv. Zachariáše a sv. Jáchyma.

Presbytář kostela je zaklenut valenou klenbou s lunetami. V severním poli klenby je nástropní malba s výjevy sv. Josefa a sv. Jana Křtitele, ve východním poli pak výjevy Abraháma a Izáka a krále Davida. V západním poli je vyveden motiv Nanebevzetí Panny Marie. Stěny presbytáře zdobí na severní straně nástěnná malba s motivem Poslední večere a na jižní Zázračného rybolovu sv. Petra. Stěny sakristie jsou zdobeny nástěnnými malbami s motivem legendy o sv. Kříži, později přemalovanými. Pod oratoří na severní straně je situována votivní kaple, zaklenutá valenou klenbou s lunetami. Vnitřní stěny kostela jsou doplněny střídmou štukovou výzdobou od neznámého autora. Čelní strany pilířů zdobí korintské pilastry se zdobenými hlavicemi, nesoucími štukové kladí, zakončené konzolovou římsou. V křížení ramen jsou umístěny žlábkované korintské pilastry a žlábkované pásy, spojující prostor v jednotný celek. Dveře jsou zdobeny původními ornamentálními řezbami. Na jižní straně je připojena valeně zaklenutá sakristie a nad ní oratoř. Varhaní kruchta s dřevěnou poprsnicí v západní části lodi kostela je podklenuta valenou klenbou s lunetami. Příčná ramena zaklenuta valeně. Barevná okna z roku 1877.

Mezi lodí kostela a věžemi v západním průčelí se nachází druhý samostatný sakrální prostor, hloubkově situovaná centrální stavba Milostivé kaple na podélně oválném půdorysu o rozměrech13 x 9,5 metru, jejíž šířka odpovídá prostřední lodi hlavního chrámu. Do kaple se vstupuje dvěma bočními vchody, které se nacházejí v jižní a severní stěně. Hlavní vchod na západní straně kaple se otevírá pouze při příležitosti velkých církevních svátků. Po stranách kaple jsou umístěny loggie a nad nimi vyneseny empory, navazující na tribuny kostela. Empory jsou zaklenuty valenými klenbami s lunetami a pásy. Vnitřní prostor kaple je rytmicky členěn slepými arkádami, vynesenými na osmi přízedních pilířích, obložených korintskými pilastry, nad nimiž jsou umístěny otvory do jednotlivých empor, které tvoří jediné přímé spojení k hlavnímu chrámu. Kaple je završena oválnou plochou kupolí s osmi lunetami, vytvářejícími podobu osmicípé hvězdy se štukovou výzdobou. U stropu je zavěšen oválný nástropní obraz Narození Panny Marie, orámovaný štukovou girlandou s listím, ovinutou stuhou a osázenou květy, a hladkým štukovým pásem. Lunety klenby ve štukových rámcích jsou zdobeny kartušemi s rámci složenými střídavě z listnatých a palmových ratolestí. Pod klenbou jsou vyvedeny drobné malované nástěnné malby. Lunety přízemních arkád jsou vyplněny olejovými malbami s motivy z historie poutního místa od malíře Wenzla Wirknera z počátku dvacátých let 20. století. Nad portály vstupů do malých přičleněných prostor po stranách oltáře jsou umístěny štukové medailony s rámy s květinovým dekorem, nesoucí reliéfy sv. Alžběty a sv. Zachariáše s měkce spadajícími oděvy.

půdorys poutního chrámu Nanebevzetí Panny Marie

Vnitřní zařízení kostela tvoří barokní sloupový hlavní oltář od chebských sochařů, bratrů Johanna Karla a Franze Stülpů z let 1730-1736, který zaujímá celou závěrovou stěnu presbytáře. Ve středu oltáře je umístěn obraz Nanebevzetí Panny Marie od tachovského malíře Eliase Dollhopfa z roku 1732, který patrně přepracoval starší obraz od malíře Johanna Georga Heinsche z doby kolem roku 1705. Po stranách oltářního obrazu jsou postaveny plastiky církevních otců, vlevo sochy sv. Augustina a sv. Heleny a vpravo sochy sv. Karla Boromejského a sv. Alžběty Durynské, která podává ruku dítěti. Na představěné menze je umístěn pozlacený tabernákl, zdobený padající manou. Po stranách tabernáklu jsou postaveny plastiky dvou starozákonních kněží Zachariáše a Melchisedecha s chleby, kadidelnicí a štítem osázeným dvanácti kameny, které znázorňují dvanáct kmenů izraelských. Nad zalamovanou, zakončující římsou oltáře je vynesen nástavec, zdobený četnými putti a okřídlenými andělskými hlavičkami mezi oblaky, který ohraničuje velké malované obdélné, polokruhově zakončené okno z roku 1966 s výjevem Nejsvětější Trojice. Podle listiny bylo za vytvoření oltáře zaplaceno roku 1753 Jakubu Eberlovi.

V severním křídle příčné chrámové lodi je umístěn menší sloupový postranní oltář Panny Marie od chebského truhláře J. T. Hermanna z roku 1736. Ve středu oltáře je postavena hodnotná gotická socha Panny Marie (Madony) z doby po roce 1400, až do 18. století umístěná na hlavním oltáři. Po obou stranách ústřední plastiky jsou postaveny sochy sv. Michaela (vlevo) a archanděla Refaela s chlapcem Tobiášem (vpravo). Oltář je završen reliéfním nástavcem. V jižním křídle příčné chrámové lodi je umístěn protějškový postranní oltář Panny Marie Bolestné od chebského truhláře J. T. Hermanna z roku 1736 s pozdně gotickým sousoším Piety z počátku 16. století, doprovázená plastikami, truchlícími nad Kristovou smrtí.

Na severozápadním pilíři křížení lodí je umístěna dřevěná kazatelna od chebského truhlářského mistra Georga Thomase Hermanna z roku 1738. Figurální sochařskou výzdobou zpracovali bratři Stülpové. Malby na kazatelně provedl Elias Dollhopf. Jednotlivá pole řečniště jsou doplněny reliéfními výjevy sv. Patra a Pavla a sv. Jana Křtitele, mezi nimiž jsou plastiky andělů s pozouny. Na polích zábradlí schodiště jsou vyvedeny čtyři církevní otcové sv. Ambrož, sv. Jeroným, sv. Řehoř Veliký a sv. Augustin. Na zadní stěně kazatelny je umístěn reliéf Panny Marie Neposkvrněné (Immaculaty). Stříška kazatelny, zdobená symboly čtyř evangelistů a plastikou Mojžíše s kovovým hadem, je završena křížem s Ukřižovaným Ježíšem Kristem.

Na bočních stěnách lodi kostela jsou na konzolách před pilastry postaveny barokní plastiky v životní velikosti patrně od sochaře Jakuba Eberla z let 1760-1770. Na jižní straně jsou umístěny sochy sv. Agáty, sv. Floriána, sv. Jana Nepomuckého a sv. Máří Magdalény, na severní straně pak sochy sv. Apolonie, sv. Vavřince a sv. Barbory. V nikách boční lodi jsou umístěny sochy sv. Terezy, sv. Josefa a sv. Antonína Paduánského z počátku 20. století. U vstupního portálu v severní boční lodi je zavěšen pozdně gotický krucifix z doby kolem roku 1500. V severním křídle příčné chrámové lodi je zavěšen barokní obraz sv. Šebestiána se sv. Rochem z doby před rokem 1700. Křtitelnice je tvořena patrně gotickou kamennou mísou a novým víkem. V jižní boční lodi kostela je zavěšen barokní obraz sv. Ondřeje z doby kolem roku 1730. U pilířů pod kruchtou jsou postaveny rokokové sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Vojtěcha. Pod kruchtou jsou umístěny barokní zpovědnice z první poloviny 18. století. V kostele jsou postaveny dřevěné barokní lavice z první poloviny 18. století s vyřezávanými postranicemi s motivy volut, akantů a symbolů křižovníků.

Na kruchtě jsou umístěny mechanické varhany u roku 1895 od chebského varhanáře Martina Zause se 1600 píšťalami, dvěma manuály, pedálem a 65 znějících rejstříků. V roce 1930 byly varhany opraveny rakouskou varhanářskou firmou Mauracher, která měla pobočku v Kraslicích.

Vnitřní zařízení milostné kaple tvoří oltář od Johanna Karla Stülpa z Chebu z let 1729-1730. Zlatnícké práce provedl Martin Simon Göpfert z Chebu. Na oltáři je ve zdobené skříni umístěna gotická milostivá socha sedící Panny Marie s Ježíškem (Madona) patrně z doby kolem roku 1300. Tepané stříbrné ornamentální antipendium pochází již z roku 1715. Po stranách tabernáklu jsou postaveny sochy sv. Jáchyma (vlevo) a sv. Anny (vpravo) na podstavcích. Tepané rokokové stříbrné výplně od J. G. Bergera. Nad milostivou soškou je ve svatozáři umístěna plastika Boha Otce, vznášejícího se na oblacích, který drží v levé ruce říšské jablko a pravou rukou žehná. Oltář je završen korunou, které je připevněna sametová rouška s vyšíváním se symboly křížovníků, kterou rozhrnují dva andělé. Za oltářem byly objeveny zbytky původního oltáře. Na volutových konzolách na pilastrech kaple jsou postaveny barokní figurální plastiky ze Starého a Nového zákona, sochy sv. Jana Křtitele, sv. Josefa s dítětem, sv. Jakuba staršího, sv. Jana Evangelisty, krále Davida, Izáka a Abrahama z doby kolem poloviny 18. století. Na západní stěnu kaple býval vždy v zimním období zavěšován koberec z 19. století s postavami Ježíše Krista a apoštolů.

Poutní kostel je obklopen podélně pravoúhlým, osově souměrným otevřeným krytým přízemním ambitem se šesticí otevřených kaplí. Západní křídlo ambitu přejímá hlavní průčelí kostela, mezi nímž a nárožními kaplemi jsou umístěna otevřená travé s arkádami a portály po obou stranách, jimiž jsou vedeny vstupy do vnitřního dvora. Ambity se otevírají do dvora arkádami, zdobenými pilastry na pilířích. Před pilíři mezi jednotlivými poli arkád bývalo původně umístěno 32 figurálních plastik z druhé poloviny 18. století, ze kterých se dochovala pouze část v dezolátním stavu. Postavy andělů nesou kartuše a roušky, na kterých se původně nacházela slova proroka Izaiáše, který přislibuje narození Mesiáše. Arkádová pole jsou sklenuta valeně se stýkajícími se lunetami a pásy.

V nárožích ambitů jsou situovány otevřené kaple se složitou klenbou s kulovým protínáním, završené lucernami. Vnitřní zařízení kaplí tvoří dřevěné barokní oltáře a sochy andělů na stěnách od sochaře Jakuba Eberleho z Mašťova z let 1760-1770. V severozápadním nároží je situována kaple zemských patronů českých. Na dřevěném sloupovém oltáři s točenými a hladkými korintskými sloupy jsou postaveny sochy sv. Vojtěcha, sv. Jana Nepomuckého, sv. Václava a sv. Ludmily. V severovýchodním nároží je kaple sv. Anežky České. V jihovýchodním nároží kaple Panny Marie. V jihozápadním nároží je pak situována kaple Svaté rodiny. Ve středu oltáře je postavena socha sv. Anny Samétřetí. Ve středu podélných stran ambitů je umístěno po jedné kapli s tzv. plackovou klenbou neboli českou plackou. Ve středu severního křídla je umístěna kaple Čtrnácti svatých pomocníků. Mezi plastikami na oltáři jsou umístěny sochy sv. Jiří, sv. Víta, sv. Kryštofa, sv. Markéty, sv. Barbory a sv. Kateřiny Ve středu jižního křídla ambitu je pak situována přestavěná kaple sv. Tří králů s novějším obrazem sv. Tří králů na oltáři. Pod kaplí sv. Tří králů je umístěna bývalá hřbitovní kaple s kamenným oltářem z roku 1719. Na oltáři jsou umístěny figurální plastiky dvou kostlivců s kosami. Na oltáři je vysekán nápis: „Kdož konali dobro, vejdou v život věčný, bezbožní ale do věčného ohně. Ó Pane, nezatracuj nás. Dej, ať zaslechneme: Přijďte ke mně, požehnaní“. Dále se na oltáři nachází vyobrazení Posledního soudu s archandělem Michalem, který drží váhy.

Komplex poutního areálu je vystavěn na obdélném půdorysu. Severní frontu poutního areálu zaujímá trojkřídlý objekt proboštství Rytířského řádu křížovníků s červenou hvězdou z let 1723-1728, oddělený úzkým dvorem od středového traktu. Na východní straně areálu je situováno předložené dvouramenné schodiště. Při jižní straně areálu je připojena bývalá školní budova, za kterou se původně rozkládal hřbitov, zrušený v 19. století a přeměněný na zahradu, jehož vnější stěna je ukončena členěnou stěnou.

poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Máří Magdalény v Chlumu Svaté Máří na rytině Joanna Venuta z roku 1821

poutní chrám na rytině podle Joanna Venuta z 19. století

chrám na litografické pohlednici z doby před rokem 1898

kostel na kolorované pohlednici z doby kolem roku 1920

poutní kostel v době kolem roku 1920

kostel Nanebevzetí Panny Marie v době kolem roku 1935

poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie kolem roku 1935

poutní chrám v Chlumu Svaté Maří v době kolem roku 1935

poutní chrám na kolorované pohlednici před rokem 1945

kostel Nanebevzetí Panny Marie v době kolem roku 1935

poutní chrám od severovýchodu v době kolem roku 1935

poutní chrám v době kolem roku 1930

poutní chrám v Chlumu Svaté Maří v době kolem roku 1935

kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Máří Magdalény v Chlumu Svaté Maří - květen 2012

hlavní průčelí poutního chrámu - květen 2012

interiér poutního kostela - květen 2012

interiér chrámu Nanebevzetí Panny Marie - květen 2012

vyřezávaná kazatelna - květen 2012

kupole nad křížením lodí kostela - květen 2012

postranní oltář kostela - květen 2012

jedna z nárožních kaplí ambitu - květen 2012

krytý otevřený ambit - květen 2012

oltář v jedné z kaplí ambitu - květen 2012

oltář sv. Jana Nepomuckého - květen 2012

Použitá literatura:

Poche, E. a kol. 1977 : Umělecké památky Čech 1 (A-J), Praha, 501/502

Klasicistní pivovarskou budovu nechali vystavět v letech 1839-1841 tehdejší majitelé zdejšího panství Lažanští z Bukové na místě staršího pivovaru z roku 1580 východně od zámku v severní části města Chyše (Chiesch). V roce 1932 byla zdejší výroba piva z důvodu velké konkurence zrušena. Objekt byl poté využíván jako sýpka, později jako kotelna a postupně chátral. V letech 2005-2006 provedl nový majitel Ing. Vladimír Lažanský celkovou rekonstrukci objektu. Slavnostní otevření obnoveného pivovaru s restaurací proběhlo dne 1. června 2006.

Objekt: klasicistní pivovar
Typologie: historické objekty
Kategorie: architektonické památky

Obec: Chyše (Chiesch)
Okres: Karlovy Vary
Poloha: východně od zámku v severní části města
GPS: 50°06’20.26″N, 13°14’51.49″E

Období vzniku: 1839-1841
Architekt: neznámý
Stavebník: Lažanští z Bukové
Památková ochrana: od 3. května 1958
Č. rejst. ÚSKP: 32490/4-1274
Stav: po celkové rekonstrukci
Přístupnost: přístupný v otevíracích hodinách restaurace

Historie objektu:

Panský pivovar nechal založit v roce 1580 tehdejší majitel zdejšího panství Ferdinand Renšpergár z Ronšperka a z Držkovic východně od zámku v severní části města Chyše (Chiesch). V letech 1839-1841 nechali tehdejší majitelé zdejšího panství páni Lažanští z Bukové vystavět na místě starého pivovaru nový klasicistní pivovarský objekt podle projektu neznámého architekta. S přechodem na systém přípravy piva metodou spodního kvašení byly rozšířeny zachované sklepy původního objektu za pivovarem a doplněny o lednice. Koncem 19. století nahradil původní kouřový hvozd dvojitý anglický.

Provoz pivovaru byl dimenzován na 14.000 hektolitrů piva ročně. Kvůli velké konkurenci pivovarů v okolí, zejména v Rybářích, Petrohradu a Plzni, se však pohybovala zdejší výroba v průměru 8.000 hektolitrů. V roce 1932 byla nakonec zdejší výroba díky tlaků okolních velkých podniků zastavena. Objektu bývalého pivovaru byl následně využíván zemědělským družstvem jako sýpka a výkupna obilí a postupně chátral. Dne 3. května 1958 byl objekt bývalého panského pivovaru zapsán jako součást zámeckého areálu v Chyších na státní seznam kulturních památek České republiky pod rejtř. č. 32490/4-1274. V roce 1972 byl nakonec objekt přeměněn na uhelnou kotelnu.

V prosinci roku 2003 zakoupili zdevastovaný objekt bývalého panského pivovaru majitelé zdejšího zámku, Ing. Vladimír Lažanský z Děčína s manželkou Marcelou, kteří usilovali o obnovení tradice vaření piva v Chyších. V letech 2005-2006 následně proběhla celková rekonstrukce objektu s nákladem zhruba 30 milionů korun. Dne 1. května 2006 vysvětil bývalý chyšský a žlutický farář Vladimír Müller první várku piva Prokop. Dne 1. června 2006 byl následně obnovený zámecký pivovar se stylovou restaurací a tradiční pivnicí otevřen široké veřejnosti. V roce 2011uvařil zdejší pivovar již přes 1.100 hektolitrů piva.

Popis objektu:

Klasicistní patrová budova na obdélném půdorysu, krytá valbovou střechou s vysokým zděným válcovým komínem. Na vlastní pivovar s varnou a spilkou navazovala sladovna s kouřovým hvozdem (valachem) a sladovnická humna. Za objektem pivovaru se nachází historické sklepy původní pivovarské budovy.

Po rekonstrukci je v historickém klenutém interiéru objektu situována prostorná stylová restaurace a tradiční pivnice. Přímo v restaurační části se nachází varna pivovaru.

zaměstananci pivovaru na historické fotografii z roku 1916

střecha bývalého zámeckého pivovaru - červenec 1983

erb Lažanských na pivovaru v roce 1987

zchátralý objekt bývalého pivovaru koncem 20. století

zdevastovaný pivovaru před obnovou počátkem 21. století

zámecký pivovar po celkové rekonstrukci - červen 2012

Použitá literatura:

Dvořáková, D. ed. 2011 : Industriální topografie / Karlovarský kraj, Praha, 181/182